Úvod
Město, správní, hospodářské a kulturní středisko oblasti, se rozprostírá na vyvýšenině nad levým břehem řeky Želetavky, na pravém břehu je nyní součástí města dřívější samostatná obec Podolí. Město je křižovatkou několika silnic na Dačice, Slavonice, Polici, Moravské Budějovice, Dešnou, Pálovice, Chotěbudice, Radotice a Slavíkovice. Je také konečnou stanicí lokální dráhy Moravské Budějovice-Jemnice. Nadmořská výška 470 m. Pošta, zdravotní a matriční obvod v místě, tamtéž fara a škola. Katastr města měl v r. 1950 výměru 2 532 ha. V současné době má město 1 091 domů a 4130 obyvatel.
Jméno Jemnice vzniklo z apelativa jáma jamná, což má význam jako hornický důl, šachta, neboť v Jemnici se dolovalo na stříbro, popř. jako místo horníků - jamniků. Názvy města v pramenech: 1227 civitatem in Jamnic, 1259 de Gemeniz, 1298 in Gemeniz, 1327 civitas nostra Gemnyc, 1335 an unser stat Jemnitz, 1335 in Yemnicz ... civitatem Yemnicense, 1345 in Jempnicz, 1346 cives de Jemnicz, 1355 Jemnycz, 1480 u Gempnicze, 1483 in Jempnicz, 1486 drží zámek a město Gemniczy, 1633 Iamnitz, 1671 Jamnitz, 1718 a 1751 Jamnitz, 1846 Jamnitz, Gemnice, 1872 Jamnitz, Jemnice. Město s českým obyvatelstvem, do r. 1918 s německou menšinou. V r. 1850 mělo město včetně Podolí a Židovské obce 2 917 obyvatel.
Názvy tratí: Díly k Polici, Díly ke Stráži, Dolní Strachovec, Horní Strachovec, Javorný kopec, Kopaniny, Nad rasovnou, Nad sádky, Nad Stínadly, Nad šibenicí, Padělky k louce, Předlísek, Pod Rakovcem, Pod smrčkem, Smrček, Svíceník, U Andělova kříže, U borovice, U božích muk, U černého mostu, U havířských jam, U Hlouškova, U Jandova kopce, U kaštanu, U pěkného lesa, U šibeničního kříže, V dílech za cihelnou, V dílech na Stráži, V Jemničkách, Ve šraňku, Za Červeným rybníkem, Za panskou zahradou, Za svatým Vítem, Za šibenicí.
Královské město do roku 1530
Královské město Jemnice bylo založeno před rokem 1227 na strmém ostrohu nad říčkou Želetavkou z rozkazu krále Přemysla Otakara I. z důvodů strategických a obranných opodál starší románské hornické osady Podolí při zeměpanském hradě s kostelem sv. Jakuba, jehož patrocinium ukazuje na zdejší dolování. Počátky osídlení tohoto místa tedy sahají před rok 1227. Důvodem založení opevněného města mohla být nejistá situace na moravsko-rakouském pomezí. Proto český král nařídil správci bítovského kraje Petrovi tzv. opevňovací listinou provést opevnění Znojma a Jemnice, aby byla hájena zemská hranice. K tomu účelu dostal Petr okrsek Lovětínský, aby jeho prodejem klášteru v Louce získal peníze na nákladné hradby kolem města. Opevnění však nebylo dokončeno, neboť to bylo nad finanční síly malého města. Již počátkem 14. století však byla Jemnice ohrazena, jak vyplývá z velkého privilegia krále Jana z roku 1327. Ohrazené město mělo tvar nepravidelného lichoběžníka s nejmohutnějšími hradbami na severní a východní straně, kde nebylo možno využít příhodného terénu.
Do města vedly dvě hlavní brány - Horní(Velká) a Dolní brána kromě několika branek. Vlevo od vchodu do města stál královský hrad, pojatý do městského opevnění. ale mající vlastní samostatné zdi. Židovská čtvrť, nacházející se v blízkosti hradu též v městských hradbách, byla oddělena i od vlastního města. Z královských purkrabí jsou uváděni v r. 1295 v Jemnici Tymo a v r. 1298 Jan z Benešova.
Král Jan Lucemburský privilegiem ze 4. února 1327 potvrdil a rozšířil městská práva, která se stala základem městských svobod, na které se město vždy odvolávalo. Tato listina představuje Jemnici jako pohraniční město se strategickou úlohou, které mělo bránit zemi proti nepříteli a poskytovat bezpečný útulek zeměpánovi, jenž v této době přestal věřit Lichtenburkům, v jejichž držení byly pohraniční hrady Bítov a Vranov.
Jemnice se měla řídit městským právem znojemským a k četným výsadám se družila i povinnost odvádět na sv. Martina královské komoře roční úrok 70 těžkých (mor.) hřiven. Hospodářský stav města měl být podpořen třetinou příjmů z pokut ze soudnictví. Zvýšení populace mělo sloužit volné stěhování do města z venkova, aniž by se bránilo poddaným v odchodu do města. V městě pak byli pod ochranou královské moci proti vrchnosti světské i duchovní. Listina pak městu dále udělovala výsady práva mílového, vaření piva a vybírání cla v obvodu 1 míle od města. Zmiňuje se také o zámožnosti jemnických měšťanů, kteří si kupovali šlechtické statky v okolí. Zakončena je osvobozením Jemnických ode všech cel na území Čech a Moravy a donací lesu Javoří na pastviny, který byl již dříve majetkem města. Zmíněné privilegium tak poskytovalo městu značné výhody rázu hospodářského, právního a soudního, čímž během jednoho století získala Jemnice všechny výhody a svobody, které byly předpokladem zdárného rozvoje. V témže roce král Jan daroval patronátní právo ke kostelu v Jemnici klášteru sedleckému. Funkci farního kostela zde přitom plnil až do r. 1658 kostel sv. Jakuba v Podolí na předměstí. Také biskup Konrád postoupil témuž klášteru polovinu užitku jemnické fary, což potvrdil r. 1342 papež Kliment VI.
Do doby krále Jana se také klade vznik jemnické lidové slavnosti zvané Barchan. Podle pověsti měl v r. 1312 král Jan táhnout do boje proti Uhrům. V Jemnici zanechal manželku královnu Elišku, která čekala dítě. Král jí posílal zprávy o tažení prostřednictvím poslů. Na paměť této události se koná dodnes v červnu každoročně slavnost, spojená s během čtyř běžců od hranic města a spjatá s udílením darů (látka, šátek, punčochy, věnec).
Postavení Jemnice jako královského města však nebylo trvalé, neboť sám král Jan vykoupil město z cizí zástavy buď habsburské nebo lichtenburské a nezaručoval Jemnickým, že by se nemohli "z nevyhnutelné nutnosti" dostat do cizích rukou. Již v r. 1331 se Jemnice ocitla v rukou Lichtenburků, neboť jsou zde uváděni Čeněk a Smil z Lichtenburka, o čtyři roky později r. 1335 však markrabě Karel potvrdil Jemnickým jejich privilegia a svobody a nařídil správci hradu v Telči, aby držel ochrannou ruku nad Jemnickými. Listina markraběte Karla z r. 1340 pak uvádí jméno prvního známého rychtáře v Jemnici, kterým byl Jindřich, prodávající dědičnou rychtu ve městě. V listině z r. 1344 nařídil Karel zemskému hejtmanovi Vilémovi z Landštejna, aby urovnal spor mezi jemnickou obcí a tamním rychtářem Jindřichem o uschování privilegií, městské korespondence, pečetí a ostatních součástí městské kanceláře. Obě tyto listiny, které byly zpochybňovány, jsou patrně pravé s odvoláním na berní knihu brněnskou z let 1343 až 1361, která uvádí shodné pokyny markraběte k řešení sporu v Jemnici, o jehož pozadí jsou jen domněnky, zda šlo o vytlačení rychtáře z přednostního postavení při boji o městskou samosprávu či o spor národnostní.
Dalším pramenem je dvojice listin z 6. června 1345, kterými markrabě Karel poskytl Jemnickým právo dolovat zlato a jiné kovy v nově objevených dolech u vsi Štítek, patrně zaniklé vsi u Želetavy. Měšťanům se zde mělo dostat spravedlivého zisku z dolování a měli spoléhat na podporu markraběte. Zároveň Jemničtí dostali horní právo jihlavské. Téhož data je také listina, kterou moravský zemský hejtman Vilém z Landštejna potvrdil donaci markraběte Karla, že Jemnici náleží doly v tzv. Jezičkách. Zatímco o pravosti první listiny není pochyb, u druhé vzbuzuje pochybnosti její údajný nález J. E. Horkým a otištění A. Bočkem.
S otázkou dolování zlata souvisí také zmínky o jemnické mincovně. Těžba kovů a poloha Jemnice na starých komunikacích z Brněnska do Slavonic a tzv. Jemnická stezka z Bítovska na Dačice a do Čech, popřípadě na Želetavu do Předína, kde navazovala na Haberskou stezku, by existenci mincovny v Jemnici podporovaly. Listina z r. 1384, kde se mluví o sporu jemnického faráře u sv. Jakuba Pavla s městskou radou v čele s purkmistrem Hanslinem, první to zmínka o purkmistru v Jemnici, mezi svědky uvádí také jemnického rychtáře Martina, tehdy mincmistra. Od r. 1390 je ale slyšet o Martinovi jako mincmistru v Brně, bez rychtářské hodnosti. Je tedy otázkou, kde byl v r. 1384 mincmistrem, byl-li současně jemnickým rychtářem. O jemnické mincovně není koncem 14. století zpráv a ani k ní není možno přiřadit mincovní materiál. Vznikla tedy domněnka, že se mohlo jednat o markraběcí Joštovu mincovnu. Martin z Jemnice byl patrně synem zámožného jemnického rychtáře Mikuláše a byl to též zámožný člověk, který se vměšoval do sporů mezi markrabaty Jošta a Prokopa. Pro Jošta mohl konat dobré služby v peněžních záležitostech, neboť Jošt potřeboval pro své politické podniky mnoho peněz. Vznikl tedy hypotetický závěr, že Jošt dovolil Martinovi razit minci v Jemnici v neoficiální mincovně, kde bylo potřebné stříbro k dispozici a později se stal Martin Joštovým mincmistrem v Brně. Podporou této hypotézy je nález ražby kruhové městské mince z 15. stol. s nešachovanou moravskou orlicí, která má na prsním štítku gotické písmeno G. Po vyloučení města Jevíčka, kterému bylo G dáno do znaku až v 16. stol., možno uvažovat o Jemnici, jejíž název v této době se v pramenech vyskytuje též s počátečním písmenem G, neboť J na štítku by se zaměňovalo za I na štítku jihlavské mince. Pro možnost přidělení této mincovny Jemnici svědčí i nález exempláře mince ve Mstěnicích, jež ležely na staré zemské cestě z Jemnice na Třebíč.
Ve druhé polovině 14. stol. jsou poměrně četné zprávy o majetkových poměrech jemnických měšťanů, zejména o jejich zakupování sousedních vsí. Dolování patrně vynášelo tolik, že si mohli zakupovat pozemky a ukládat své peníze do půdy. Již uváděný rychtář Jindřich vlastnil v r. 1349 Pálovice, jemnickému měšťanovi Adamovi a jeho matce Ofce patřila r. 1358 ves Chotěbudice apod. Nejzámožnějším měšťanem v Jemnici byl rychtář Mikuláš v 60. letech 14. století, v 70. letech pak zápisy v zemských deskách o majetku jemnických měšťanů v Chlumci, Hornicích, Lomech a Hradišťku přibývají. Nejvýznamnější a nejbohatší osobností z jemnických měšťanů však byl koncem 14. stol. již zmíněný rychtář Martin, pozdější též brněnský mincmistr, zvaný také Martin z Radotic, jenž zakoupil v r. 1392 hrad Holoubek s několika vesnicemi. Proslul mj. též spekulacemi s pozemkovým majetkem nejen v okolí Jemnice, ale též v okolí Dačic a Moravského Krumlova. Byl nejen prvním známým brněnským mincmistrem, ale též význačnou postavou hospodářských dějin na Jemnicku v 80. a 90. , letech 14. stol. . Protože Jemnice byla v polovině 14. stol. jedinou zeměpanskou državou mezi statky hradeckými a lichtenburskými, potvrdil král Karel r. 1348 městu Jemnici dosavadní její privilegia. Do bouřlivých poměrů se dostala až po smrti Karla IV. za vlády jeho synovců Jošta a Prokopa na Moravě, kdy zejména na straně Prokopa se shromáždily bojové družiny místní šlechty. V jejich činnosti lze těžko rozeznat, kdy šlo o drobnou válku, opovědnictví a záští v rámci středověkých právních zvyklostí a kde začínala obyčejná loupež a lapkovství. Tyto družiny měly několik středisek na hradech a tvrzích na jihozápadní Moravě, z nichž nejbližší městu Jemnici bylo na tvrzi v Hobzí, kde pobývala družina Jana Sokola z Lamberka, který odtud podnikal výpravy do blízkého okolí, ale i do jižních Čech škodit Rožmberkům a do rakouského pohraničí. Tato situace svědčila o úpadku panovnické moci v zemi. Drobná válka pokračovala až do r. 1417, kdy města Brno, Jemnice a Jihlava v listině z 18. července 1417 slibovala králi Václavu IV., že nebudou stíhat pomocníky Erharta z Kunštátu, s nímž bylo uzavřeno příměří. Podle popravčí knihy rožmberské z r. 1409 snesli pomocníci pana Alšíka z Bítova a Erharta z Kunštátu mnoho naloupených věcí na Jemnici, tedy patrně na jemnický hrad, zatímco královské město zůstalo nepřátelské vůči opovědníkům. V r. 1410 byla Jemnice stále zeměpanským městem, když markrabě Jošt stanovil, která královská města mají odvést zemskému podkomořímu poplatky za obnovování městských rad a Jemnice měla platit 5 kop. Podle záznamů o berních z jihlavské městské knihy v r. 1414 a 1417 zaujímala Jemnice v pořadí královských měst na Moravě podle výše placené berně koncem 14. stol. 10. místo s povinností 40 hřiven, v r. 1414 také 10. místo s povinností 26 hřiven, ale v r. 1417 již 5. místo s částkou 20 hřiven. Ještě v r. 1411 král Václav IV. potvrdil městu Jemnici všechna její privilegia.
Opovědnická válka pokračovala i ve druhém desetiletí 15. stol. a členové těchto družin, pokud byli zajati v okolí Jemnice, byli zde také přísně potrestáni, většinou šibenicí, jak svědčí zápisy v popravčí knize rožmberské nebo v městské knize jihlavské. Všechny tyto zprávy odrážejí hospodářskou a politickou situaci v zemi těsně před vypuknutím husitské revoluce, která se také dotkla města Jemnice, kdy se také její okolí stalo místem válečných událostí mezi husity a rakouskými feudály.
Patrně již počátkem husitské revoluce bylo město Jemnice obsazeno na Zikmundův popud posádkou jeho zetě Albrechta Habsburského. Zikmund pak v r. 1421 potvrdil městu privilegia. Na jaře r. 1422 se husité pokusili zmocnit se města, jak o tom podává zprávu Hermann Offenburg, posel města Basileje, v listu odeslaném z Mikulova, kde čekal na schůzku Zikmunda s Albrechtem. Zde se Offenburg dozvěděl, že 10. března husité zaútočili na město Jemnici. Protože se útoku zúčastnilo mnoho žen, možno předpokládat, že šlo o akci táborů, kterým chtěli pomoci jejich spojenci ve městě a vylámali proto v hradbách otvor, ale Albrechtovi žoldnéři tomu zabránili. Husité se tedy pokoušeli zmocnit se města náhlým útokem za pomoci svých sympatizantů ve městě, nešlo tedy o obléhání. Pokus získat pro tábory na jihozápadní Moravě hrazené město však nevyšel. Další zmínka o husitech v blízkosti Jemnice je z r. 1425, kdy zvědové Znojemských měli zjistit, kam odtáhli husité, kteří předtím donutili Znojemské, aby odtáhli od Jihlavy, při jejíž obraně pomáhali. V r. 1423 byla Jemnice spolu s Jihlavou a Znojmem zastavena Zikmundem Albrechtovi a ten také potvrdil Jemnickým r. 1428 jejich privilegia. Finanční obtíže však Albrechta přiměly k tomu, že již : v r. 1433 zastavil Jemnici Janu Bítovskému z Lichtenburka a město se tak dostalo opět do rukou tohoto rodu. I když zůstávalo formálně královským městem, nedosáhlo již nikdy takového postavení a hospodářského rozvoje jako za Lucemburků. Lichtenburkům náležel nejen hrad, ale i město Jemnice, neboť v r. 1434 prodal Jan ,.1 z Lichtenburka Janu z Meziříčí část ročního úroku z města. Za bojů mezi Lichtenburky a Rakušany docházelo ke vzájemnému pustošení statků a r. 1441 přitáhli Rakušané až k Jemnici. Tato skutečnost měla nepříznivý dopad na hospodářský život města a to jen obtížně splácelo staré dluhy svému pánovi. Teprve v 50. letech 15. století se Jemničtí hospodářsky vzpamatovali a pokusili se vymanit z moci své vrchnosti. Při holdu králi Ladislavovi v Brně r. 1453 jim byla potvrzena dosavadní privilegia a ohlasem toho ,je listina krále Ladislava z r. 1453, kterou oznamoval svou snahu vykoupit v zájmu rozchváceného korunního zboží také kdysi zeměpanský hrad a město Jemnici od Jana z Lichtenburka. Listina také prozrazuje, že rychta ve městě byla v rukou měšťanů, kteří ji kdysi vykoupili od jemnického rychtáře Michaela z Kumžaku. Jednalo se jen o krátkodobý pokus o vymanění se z moci Lichtenburků, neboť již v r. 1457 král Ladislav zapsal Albrechtovi, Hynkovi a Štěpánovi bratřím z Lichtenburka za věrné služby 10 000 zl. na zámku a městě Jemnici. Bratři Lichtenburkové pak v r. 1455 založili klášter u sv. Víta a uvedli do něj františkány.
Jemnice byla také od 14. stol. místem, kde se usazovali Židé. První písemná zpráva , o Židech ve městě je z r. 1336 a v těsné blízkosti královského hradu a později vrchnostenského zámku zaujala svoji polohu židovská čtvrť v rámci městských hradeb. Židé představovali pro město důležitý hospodářský faktor, neboť se zabývali obchodem a půjčováním peněz na úrok. Židovská obec zde početně vzrostla v r. 1454, kdy byli Židé vyhnáni z moravských královských měst, např. ze Znojma a Jihlavy.
V následujícím období panování krále Jiřího z Poděbrad byla úloha Jemnice patrně sporná a město si počínalo jako jiná královská města na Moravě tak, že byla zpočátku proti Jiřímu a pak jej uznala za krále. Město se také seznámilo s Jiřího vojskem v r. 1458 při jeho trestné výpravě proti Jihlavě, Znojmu a Brnu, podobně jako při trestné výpravě proti Jiříkově protivníkovi Hynkovi Bítovskému z Lichtenburka v r. 1464. Za česko-uherské války v r. 1468, kdy jihozápadní Morava utrpěla nájezdem vojska Matyáše Korvína, došlo jistě i ke škodám na městském majetku. S touto válkou a vypálením Jemnice v r. 1468 Uhry bývá také spojován zánik jemnického hornictví, jež bylo obnoveno až za Jindřicha z Lomnice počátkem 16. stol.
Patrně ještě v 60. letech 15. stol. se vyskytovali v Jemnici měšťané, kteří vlastnili určitý pozemkový majetek a kteří mohli vydávat peníze na obecně prospěšné věci ve městě, jakou byl špitál s kostelem sv. Alžběty na jemnickém předměstí v Podolí, jak o tom svědčí testament a nadace jemnického měšťana Štěpána Guldena, jenž r. 1462 zmíněný špitál založil a nadal. Také jako svědek uváděný jemnický purkmistr Jan z Jemnice, řečený Kozmark, byl zámožným člověkem vlastnícím tehdy několik dvorů, lesů, pozemků a rybníků.
Od doby krále Jiřího však hospodářský potenciál města upadal a ani významná královská privilegia, potvrzená r. 1479 králem Matyášem, tomu nedokázala zabránit. Příčinou bylo patrně také střetávání se města s okolní šlechtou o základní hospodářská privilegia, jak dosvědčují brněnské půhony od 60. let 15. stol. Jemničtí měšťané pohánějí okolní drobné šlechtice, kteří drželi jejich pozemkový majetek. Nejvýznamnější půhon je z r. 1481, kdy šlo o výsadu vaření piva, kdy byl pohnán Volfgang Krajíř z Krajku a na Bystřici, že jeho poddaní v Mladoňovicích vaří pivo, což bylo jemnické právo již od r. 1327. Ze stejných důvodů byli pohnáni sousední zemané Václav Klouzal z Rynárce a na Slavíkovicích a Hynek z Vackova a Poličky. Měšťané se odvážili pohnat i Lichtenburky a jinou šlechtu, což ukazuje na neurovnané poměry, kdy šlechta útočila na městská privilegia, aby se také ona podílela na zisku z hospodářské činnosti. Mezi Lichtenburky se množství zápisů týká mocného Půty z Lichtenburka, jenž měl řadu sporů se svými příbuznými. Půta byl patrně od konce 70. let 15. stol. majitelem Jemnice, v r. 1478 se mluví o Půtovi Jemnickém a o město se dělil se svým bratrem Zdeňkem, jak vyplývá z jednání krále Matyáše s Půtou a Zdeňkem r. 1478 o vydání Jemnice. Půta měl patrně k Jemnici přátelštější vztah, když postoupil městu r. 1480 zástavní list Mikuláše ze Slatiny na půl lesa Javoří a v r. 1482 založil v kostele sv. Stanislava oltář sv. Volfganga a Barbory. Na druhé straně si však přisvojil patronátní právo kostela sv. Jakuba, za což byl měšťany pohnán na zemský soud.
Se jménem Půty z Lichtenburka bývá také v dosavadní literatuře spojováno založení či obdarování kláštera u sv. Víta, neboť Půta byl v klášterním kostela nakonec pohřben. Počátky tohoto kláštera jsou však také dávány do souvislosti s misijní činností fanatického italského kazatele Jana Kapistrána na Moravě v polovině 15. stol. Po Půtově smrti r. 1492 prodal jeho dědic Jindřich z Lichtenburka kolem r. 1496 město a hrad Jemnici Václavu z Ludanic a na Veveří, nejvyššímu sudímu a podkomořímu olomouckému, který od r. 1497 užíval přídomku z Ludanic a na Jemnici. Tento významný moravský šlechtic zvětšoval své rodové majetky hospodářskou činností i zvyšováním robot poddaných. Proti jeho pokusu takto zacházet s Jemnickými svědčí privilegium krále Vladislava z r. 1496, kde vedle potvrzení starých svobod je přidán ještě artikul, ve kterém se mluví s odvoláním na privilegium krále Jana z r. 1327 o tom, že nemají být Jemničtí utiskováni robotami, nátisky a břemeny neslušnými proti svobodám od krále Jana udělenými.
Po smrti Václava z Ludanic r. 1515 připadla Jemnice jeho čtyřem synům Janovi, Hynkovi, Zikmundovi a Benešovi do společného vlastnictví. V r. 1522 prodali Jindřich z Lichtenburka, Zikmund z Ludanic a Volf Hazl z Nové Vsi jako rukojmí Jana a Hynka z Ludanic zámek Jemnici s městem Arklebovi z Boskovic a na Vranově a Janovi z Pernštejna za 14 000 kop míš. Z tohoto období pocházejí pro město dvě významné listiny krále Ludvíka, které měly Jemnici nadále udržet jako královské město. Je to privilegium z r. 1521, ve kterém král Ludvík potvrdil Jemnickým dosavadní privilegia a k dosavadním třem vyročním trhům přidal ještě čtvrtý na sv. Apolenu. Druhá listina z 6. ledna 1523, kde byli zástavní páni odkázáni na velké privilegium krále Jana, pod i kterého měli Jemničtí platit jen ten úrok, o němž se v privilegiu mluví a dále byli osvobozeni od všech cel a mýt ve městech v Čechách a na Moravě a sami je mohli ve svém městě vybírat. Tato dvě privilegia krále Ludvíka pozvedla sebevědomí jemnických měšťanů, kteří si vzpomenuli svého dřívějšího samostatného postavení mezi královskými městy a brzy se ! postavili také na odpor přílišným požadavkům nových zástavních pánů, a to již r. 1523, kdy se utkali s Arklebem z Boskovic kvůli robotám. Jejich spor měl rozsoudit král Ludvík, jenž nařídil, aby byl spor prozkoumán a urovnán za přítomnosti zemského hejtmana Jana Kuny z Kunštátu a na Rožnově a Viléma z Víckova. Výpověď o robotě z 23. dubna 1523, uzavřená v Olomouci mezi Arklebem a Jemnickými, je uvedena v jemnickém urbáři z r. 1627 a obsahuje 16 artikulů práv a povinností Jemnických. Je zde stanovena potažní a pěší robota z poddanských vsí a předměstí, stanoven lov na jemnických rybnících a polích, povinnosti řezníků vůči zámku a městská jurisdikce. Spor však nebyl urovnán, jak vyplývá z listiny z 20. července 1523 a nepomohla ani královská intervence. Jemničtí se dále stavěli na odpor, a proto Arkleb z Boskovic hledal oporu u měšťanů ve Znojmě a u jiných stavů, kteří měli Jemnické přesvědčit, aby neodepíralí poslušnost vůči němu. Příčina však byla v tvrdě uplatňovaném poddanství nové vrchnosti vůči městu. Tato dohoda pak znamenala zhoršení a těsnější připoutání města k vrchnosti a nedobrovolnou přípravu královského města na postavení poddanského města, kterým se Jemnice skutečně stala.
Protože spory s neposlušným městem pokračovaly rozhodl se Arkleb z Boskovic r. 1525 postoupit Jemnici Janovi z Pernštejna a na Helfenštejně, hejtmanu Markrabství moravského. Ten vůči městu vystupoval smířlivěji, když dovolil r. 1529 městu postavit si na vlastní náklady vodovod, upravil dávky z vaření piva a daň z domů ve městě. Toto privilegium Jana z Pernštejna bylo potvrzeno českým králem Ferdinandem L, který slevil Jemnickým na daních a z vaření piva. Tato královská přízeň však netrvala dlouho, neboť v r. 1530 propustil král Ferdinand Jemnici z manství a udělil ji ve svobodné dědictví Jindřichovi Meziříčskému z Lomnice, nejvyššímu zemskému sudímu, čímž se Jemnice stala městem poddanským.
Poddanské město do roku 1848
Počátek vlády Meziříčských z Lomnice v Jemnici byl ve shodě se zájmy měšťanstva, neboť v r. 1536 purkmistr a rada města Jemnice pohnali před soud pod ochranou bratří Jindřicha a Zdeňka Meziříčských Bohuše Hrubčického z Čechtína na Oponešicích z 500 kop hřiven za vaření piva v Oponešicích. Jemničtí se odvolávali na privilegium krále Jana z r. 1327, kdy jim bylo zaručeno mílové právo a téhož roku pro stejný přestupek pohnali Václava Valečského z Mírova na Budkově. Obnovou dolování v blízkosti Jemnice došlo také k hospodářské prosperitě města, když v r. 1537 vydal Jindřich Meziříčský z Lomnice Jemnickým horní řád. V této době jsou také Židé v Jemnici uváděni jako majitelé domů, neboť vrchnost se k nim chovala příznivě. V jemnické městské knize lze nalézt v r. 1535 zápisy o prodejích a koupi domů Židy a ty probíhaly až do Bílé hory bez jakýchkoliv omezení.
Dne 12. října 1548 král Ferdinand udělil Jemnici dva týdenní trhy, což mělo přispět k prosperitě města. Měšťané však těžce snášeli roboty, které měli pro vrchnost vykonávat, a proto r. 1554 po smrti Jindřicha Meziříčského a po nástupu jeho čtyř synů Jindřicha, Jáchyma, Tasa a Ludvíka jako vrchnosti se s nimi dostali do sporu o obilní desátek, který si zemřelý Jindřich převedl na sebe tak, že odstoupil nároky sedleckého kláštera na patronátní právo podolského farního kostela sv. Jakuba. Po stížností měšťanů u krále rozhodl však zemský soud v Brně, že obilní desátek má zůstat majetkem vrchnosti, ta však měla ze svého vydržovat učitele, kantora a věžníka a neměla obtěžovat měšťany jinými robotami než těmi, které byly dříve určeny.
Protože se měšťané ale se svou žalobou obrátili přímo na krále a pominuli hejtmanský úřad, bylo deset měšťanů odsouzeno k třínedělnímu vězení ve Znojmě. Nespokojenost ve městě ale trvala a vyvrcholila v r. 1555, kdy měšťané zaútočili na vrchnostenský zámek a na čas jej oblehli. S pomocí okolní šlechty bylo obležení uvolněno a spor se měl dále řešit u zemského soudu, když si Jemničtí opět stěžovali u samého císaře na bezohledné jednání Meziříčských. Do města byli vysláni zemští komisaři, před kterými se Meziříčští ospravedlnili ze všech obvinění a zemský soud ovládaný šlechtou odsoudil 25. ledna 1557 měšťany pro vzpouru a porušení zemského míru ke ztrátě všech výsad v záležitosti roboty a nechal zatknout původce vzpoury, aby byli podle tehdejších řádů potrestáni.
Za Jindřicha st. Meziříčského z Lomnice byli kolem r. 1546 vyhnáni z kláštera u sv. Víta františkáni, klášter zpustl a byl rozbořen. V této době byla již většina obyvatelstva ve městě nekatolická a fara byla obsazena od poloviny 16. stol. evangelickými faráři. Také u městského kostela sv. Stanislava je uváděn v r. 1571 luterský kněz. Meziříčtí z Lomnice pak vydali r. 1576 pro své jemnické panství luterský církevní řád. Měšťané katolického vyznání se proto obrátili na císaře Maxmiliána II. se žádostí, aby jim byl pro bohoslužby ponechán klášterní kostel sv. Víta, což jim panovník povolil listinou s tím, že se tam nesmí trpět pikartské ani kacířské bohoslužby.
V r. 1578 je uváděn na Jemnici jako majitel Tas Meziříčský z Lomnice, za nějž došlo k ukončení dlouholetých sporů s měšťany a k rozsáhlé přestavbě městského kostela. Císař Rudolf II. potvrdil 30. července 1584 městu privilegia, ale v r. 1588 bylo vydáno císařské narovnání ve sporu. Podle rozhodnutí z 6. prosince 1588 daném na jemnickém zámku měšťané ve sporu prohráli a museli Tasa prosit za odpuštění a uznat dřívější městské vesnice a Podolí za poddané vrchnosti, dále měli kupovat jen vrchnostenské pivo a ryby, nekonat tajné schůzky a na všech zasedáních městské rady měl právo být přítomen vrchnostenský úředník. Tímto rozhodnutím Jemnice defmitivně klesla mezi poddanská města. Tas Meziříčský tak r. 1591 nabyl za různé ústupky od města vsi Báňovice, Pálovice, Podolí, Ostojkovice, dí1 Lhotic a dvůr v Radoticích. Tas Meziříčský, povýšený později do panského stavu, také provedl přestavbu jemnického hradu v renesanční zámek.
V r. 1594 učinil Tas na list mocný od Rudolfa II. poručenství a téhož roku zemřel, neboť v r. 1594 poručníci sirotka po Tasovi udělili Jemnici odúmrť. Dědička po Tasovi, Kateřina Meziříčská, prodala pak v r. 1609 svému manželovi Zikmundovi z Tiefenbachu zámek a město Jemnici s předměstím Podolí a vesnicemi Třebelovice, Pálovic. Ostojkovice a Báňovice. V r. 1617 je však uváděn jako majitel Jemnice evangelík Jindřich Zahrádecký ze Zahrádek.
Do stavovského povstání proti císaři Ferdinandu II. se na Moravě také zapojil Jindřich Zahrádecký, majitel statků Jemnice, Višňového, Krhova a Hobzí, který po připojení se Moravy k českým stavům byl zvolen 3. května 1619 za panský stav direktorem. Patřil k umírněným stoupencům Karla st. ze Žerotína, s nímž se přátelil. V době povstání byl komisařem pro prodej statků duchovních, členem zemského soudu, radou a komorníkem krále Fridricha Falckého. Avšak již v polovině roku 1620 začal navazovat tajné styky s Vídní a po katastrofě na Bílé hoře rychle pochopil, jaký bude další vývoj. Poprosil císaře o odpuštění a přes své vysoké funkce za povstání je obdržel a zachránil si tak svůj majetek.
V době prvních válečných akcí na Moravě, kdy v létě r. 1619 ohrožoval Moravu z jihu císařský generál Dampierre, bylo na jihozápadní Moravu povoláno stavovské vojsko, aby obsazením Telče, Slavonic, Jemnice a Bítova zabezpečilo strategicky důležité území na styku tří zemí. Do Jemnice s pevnými hradbami byla dána stavovská posádka 100 mušketýrů již v červnu 1619. Jindřich Zahrádecký jako jeden z direktorii se pak snažil uchránit své statky Jemnici a Hobzí, a proto moravští direktoři nařídili komisařům praporu Petra Sedlnického, aby byli poddaní Zahrádeckého ušetřeni proviantu pro vojsko, neboť na těchto statcích toho roku již vojsko protáhlo a spotřebovalo zde veškerý oves.
Další průběh války však nezabránil již tomu, aby poddaní Jindřicha Zahrádeckého nebyli nuceni také nést strasti války. Majitel se vzmohl jen 19. prosince 1623 na písemnou prosbu nejvyššímu zemskému sudímu Lvu Burianovi Berkovi z Dubé, aby byla kompanie dona Feranta di Capua, ubytovaná v té době v Jemnici, nahrazena kompanií německou, s níž by se jeho lidé mohli alespoň dorozumět.Obyvatelstvo a kraj trpěli řáděním císařského vojska, jak ukazuje událost, ke které došlo mezi Dačicemi a Jemnicí, kde byl na cestě do Chvalkovic r. 1622 před očima své rodiny zavražděn a oloupen rejtary nejvyššího lajtnanta La Verra, ubytovanými v Dačicích, majitel Chvalkovic Jindřich Jiří Kořenský z Terešova, komisař jemnické stavovské posádky v r. 1619. Jindřich Zahrádecký zemřel nečekaně v r. 1627. Z nařízení zemského soudu byl proveden 17. srpna téhož roku odhad jeho statků, mj. Jemnice a Hobzí. Jeho majetek však byl v důsledku válečných událostí již v troskách a tyto dluhy pocítili dědicové syn Karel Bohobud a dcera Eliška, kterým bylo panství poručníky prodáno.
Z vyhotoveného odhadu panství je možno posoudit poměry v Jemnici. Město, v němž se kromě domu panského, radního s domem obecním, farního a školy počítalo 63 usedlých, odvádělo vrchnosti jednou za rok 34 zl. 12 gr. a 6 d. Jemničtí řezníci byli povinni porážet na zámku veškerý dobytek, když tuto povinnost nekonali, platili vrchnosti ročně 7 zl. Židů bylo ve městě 23 usedlých, dávali ročně 23 štůček kmentu po 6 zl. na sv. Jiří a 1 libru šafránu po 26 zl., o sv. Simonu a Judovi 7 liber pepře a 2 libry zázvoru oboje za 7 zl. 4 gr. a 2 d. Lidé usedlí v předměstí neboli v Podolí a vesnicích platili vrchnosti ze svých pozemků úrok na sv. Martina, a to 171 zl. 19 gr. a 5 d. celkem. Z běžných platů obnášel užitek z pivovaru 3 330 zl. Pro panskou čeleď a robotníky se vařilo pivo zvané řídké z pšenice. Při statku byly dva dvory v Jemnici, v jednom se pálila kořalka ze žita, ze kterého se získávalo 330 mázů pálenky po 6.gr., což činilo 66 zl. V Podolí byla panská cihelna, v níž se ročně vypálilo na prodej 42 000 kusů cihel za 84 zl. Pod zámkem byla panská vápenice, kde se ročně vypálila jedna,pec vápna na prodej, ze kterého byl výnos 200 zl. Na statku byly dva panské mlýny, Červený mlýn postavený z kamene o 5 kolech moučných a 4 stoupách s pilou a olejnou a mlýn v Tejnici, rovněž z kamene vystavěný o 4 moučných kolech a stoupách s valchou, kde byli jemničtí soukeníci povinni valchovat své sukno. Roční plat z Červeného mlýna byl 153 zl. 10 gr., ze mlýna v Tejnici 100 zl. Desátek obilný patříval faře, z některých pozemků se však odváděl vrchnosti a činíval ročně 149 zl. Užitek z hovězího dobytka s produkty byl ročně 320 zl., z vepřového dobytka 60 zl., z ovcí 1000 zl., za obilí 1 508 zl., málo bylo za prodej dřeva z lesů jen 105 zl., zato výnos rybničního hospodaření byl 1074 zl. Všechny důchody běžné obnášely celkem 8 290 zl. 29 gr. a 2 d.
Odhadní cena statku pak byla stanovena částkou 117 095 zl. 5 gr., když se stálé důchody znásobily koeficientem 24 a důchody běžné 12, k čemuž se připočetla cena zámku, dvorů a honitby. Doba pro prodej však nebyla pro válečné poměry příznivá, neboť navíc majetek pobělohorskými konfiskacemi pozbýval na ceně, takže bylo třeba z odhadní ceny slevit na 70 000 zl., za které získal jemnické panství majitel Bítova Fridrich Jankovský z Vlašimi. Podle kupní smlouvy ze 3. července 1628 zastupoval sirotky zemský hejtman kardinál Ditrichštejn, smlouva byla schválena zemskými úředníky a zapsána do zemských desek.
Jemnické panství při prodeji Jankovským z Vlašimi tvořily vedle města Jemnice vsi Podolí, Pálovice, Ostojkovice, Báňovice, Lhotice, Třebelovice, Menhartice a Louka. V r. 1633 přikoupil Fridrich Jankovský od Krescencie Říčanské ze Zahrádek za 550 zl. k Jemnici ještě ves Rácovice. Panství pak zdědil v r. 1639 jeho syn Hynek Jankovský z Vlašimi. Městu byla sice v r. 1638 potvrzena panovníkem císařem Ferdinandem III. jeho privilegia, avšak v době války to nemělo vliv na hospodářství.
Jemnice a okolí však musely ještě vydržet velké škody, které na Moravě v r. 1645 páchalo švédské vojsko, které v březnu toho roku obsadilo blízké Slavonice a pobylo zde do června. Zdá se, že Jemnice na tom byla od Švédů lépe, neboť se dochovala salva guardia švédského generála Lennarta Torstenssona pro panství Jemnice a Bítov z r. 1645. Ještě i po uzavření vestfálského míru na podzim r. 1648 nebyl všem útrapám konec, neboť Švédi vyklidili Moravu až po zaplacení všech závazků sjednaných smlouvou.
S pobělohorským vývojem byla těsně spjata také protireformace ve městě, kdy byli nekatoličtí kněží vyhnáni a kostel sv. Stanislava obsazen katolickým farářem. V r. 1626 je v Jemnici ještě uváděn evangelický kněz Jan Kozelius, farář jemnický, avšak po prodeji Jemnice Jankovským z Vlašimi došlo brzy ke změně na faře, kde je uváděn r. 1632 katolický farář Jan Sabelei.
Po smrti Hynka Jankovského z Vlašimi v r. 1653, jenž odkázal jemnickému kostelu veškeré stříbrné kostelní nádobí, které bylo od jeho otce zastaveno a opět vyplaceno, dědili Jemnici s panstvím jeho žena Kateřina roz. z Roupova a syn Maxmilián Arnošt. Protože Kateřina byla nekatolička, mohla se ucházet o dědictví jen v případě přestupu ke katolické víře. Po novém sňatku pak žádala o vyplacení věna 32 500 zl. mor. ze statku Jemnice na základě své svatební smlouvy s Hynkem Jankovským.
Maxmilián Arnošt Jankovský přeložil faru od sv. Jakuba z Podolí ke sv. Stanislavu ve městě a ustanovil zde r. 1658 prvním farářem Ignáce Seidenecka. Správa panství pak byla po smrti zámeckého hejtmana Jana Matyáše Kamenického svěřena r. 1654 ryt. Janu Perčovskému u Počernic. V r. 1658 je uváděn na Jemnici jako hejtman Matouš Weigl a v r. 1664 Oldřich Grýzl z Grýzlau.
Město i panství Jemnice se jen pomalu vzpamatovávaly z válečných hrůz. Podle údajů lánového rejstříku v r. 1671 bylo ve městě celkem 69 usedlostí, 14 domů Židů a v Podolí na předměstí 94 usedlíků. Ve městě bylo 9 starých a 3 nové poustky, v Podolí 24 starých a 14 nových poustek. Na celém panství tvořily poustky 22 % usedlostí, více jich však bylo ve městě a zejména na předměstí než na venkově. Po válce se panství nedovedlo vyrovnat s jejími následky a naopak se novými poustkami dále vylidňovalo. Na panství byl dosti vysoký počet lánových usedlostí a nepatrný počet čtvrtláníků a téměř žádní osminkáři. Zvláštností bylo, že nebyli skoro žádní domkáři ve vsích, ale jen ve městě Jemnici, které mělo převážně zemědělský ráz. Seděli v něm dokonce dva největší sedláci na panství.
V r. 1667 se v Jemnici uvádělo v židovské ulici 11 domů, ve kterých bylo 24 rodin, 3 domy byly pusté. Na noc se židovská ulice od města oddělovala z obou stran řetězem. V r. 1673 došlo k pokusu o obnovu františkánského kláštera v Jemnici. Protože však zde mniši nenalezli prostředky k obživě, byl jejich klášter za dva roky olomouckým biskupem zrušen.
Od r. 1666 se musel majitel panství svob. p. Maxmilián Arnošt Jankovský z Vlašimi pro svou duševní chorobu vzdát řízení panství a správy se ujala jeho manželka Jana Alžběta roz. Scherfenberková do té doby, dokud nedosáhl plnoletosti jejich syn hr. Maxmilián Arnošt z Vlašimi ml., k čemuž došlo v r. 1689. V r. 1668 byla svolána na radnici celá obec a purkmistr přečetl shromážděným měšťanům dopis vrchnosti, kde byli napomínáni, aby zanechali hádek mezi sebou a kdo by se toho dopustil, měl být samotnou obcí potrestán. V červenci r. 1670 si obec musela vypůjčit od Maxmiliána Arnošta 200 zl., aby mohla zaplatit taxu za potvrzení svých privilegií císařem Leopoldem I. Ještě předtím v r. 1669 dosáhlo město od vrchnosti práva, že jeho měšťané se mohou svobodně i s majetkem stěhovat, aniž by jim v tom bylo bráněno.
Hospodářská situace či tlak majitele panství pak vedly k tomu, že město Jemnice v r. 1700 pronajalo na devět let mýto, pivovar, sklad soli a 7 rybníků vrchnosti za roční nájem 125 zl.
Město trpělo četnými požáry, např. velký požár r. 1700 strávil některé domy nejen ve městě, ale také v Podolí, kde také shořela stará fara. Farář Matouš Siisenbeck z Dešné pak učinil v r. 1702 fundaci pro stálého městského kaplana, jenž měl dostávat 72 zl. Daňové zatížení nutilo měšťany, aby hledali další zdroje příjmů, proto městská rada v r. 1700 rozhodla, aby po příkladu jiných měst bylo dovoleno opět vařit pivo. V r. 1702 se primas Kašpar Sýkora odmítl účastnit představení nového hejtmana na panství s odůvodněním, že tak nemůže učinit v zájmu městské svobody.
V r. 1708 zemřel starý Maxmilián Arnošt Jankovský a zanechal po sobě vedle stejnojmenného syna také dceru Dorotu Josefu provd. za hraběte Ditrichštejna. V r. 1711 řádil v Jemnici mor, který velmi vylidnil město. Byla také řešena otázka správy židovských záležitostí mezi městem a vrchností, k čemuž byla 15. září 1711 uzavřena smlouva, podle které jemnická židovská obec podléhala v politických a občanských záležitostech vrchnosti, v soudních a gruntovních záležitostech městu. Židům bylo povoleno dovézt do města ročně 6 sudů vína a vyčepovat, nesměli však provozovat řemesla a do městského důchodu měli platit ročně 60 zl. 19 kr.
Spory s vrchností však pokračovaly, např. v r. 1712 o rybník zvaný Nový, kde měl z jara mistr rybníkář Jan Laštovička postavit hráz za 116 zl. a sud piva, avšak v říjnu vrchnost poručila hráz zbořit, což vyvolalo stížnost města u královského tribunálu. Další spor vypukl, když vrchnost dovolila Židům, že mohou do města vozit víno zámeckou bránou, takže místo povolených 6 sudů vyšenkovali 18, což vzbudilo nelibost měšťanů. Staré spory tak nebyly zapomenuty a nespokojenost s postavením města nepřestávala. Proto v r. 1713 uznala shromážděná obec, že vrchnost nemá právo zapovídat měšťanům střílet zvěř v městském lese, a proto také nepřijala za purkmistra vrchností jim vnucovaného Kryštofa Kšventa s odůvodněním, že neumí ani číst ani psát. Dne 24. června 1713 však jemnický hejtman Jakub Haas přišel na radnici a z poručení hr. Maxmiliána Arnošta dosadil přes odpor obce již zmiňovaného Kšventa za purkmistra. Měšťané však pokračovali v odporu a 16. října 1713 se páni starší usnesli jménem celé jemnické obce, že chtějí zachovávat tajnost svých rad i pod pokutou ztráty hrdel. V r. 1716 byl zvolen čtyřčlenný výbor měšťanů, jenž měl jednat jménem města s vrchností o požadavcích měšťanů.Téhož roku byl také přijat za městského syndika Václav Vrabec za roční plat 100 zl., deputát, byt a dříví.
V r. 1717 podle porovnání z 22. prosince bylo stanoveno, že Židé se nesmějí zdržovat mimo město po desáté hodině večerní, neboť v tuto hodinu se uzavíraly městské brány a v noci mohly být otevřeny jen za přítomnosti purkmistra. Všechno židovské zboží se mělo vážit na městské váze, Židé směli vyšenkovat ročně jen 6 sudů vína, nesměli vůbec vařit mýdlo a měli městu ročně odvádět poplatek 60 zl. 19 kr.
Spory města s vrchností však pokračovaly, takže krajský hejtman Znojemského kraje Karel Josef Raduit de Souches z příkazu královského tribunálu v Brně měl v r. 1719 zřídit komisi pro vyšetření stížnosti měšťanů v Jemnici na hr. Maxmiliána Arnošta Jankovského pro jeho násilné zásahy do městské rady a násilné vypáčení radnice a zvonice ve městě. Mezi vrchností a městem byla pak 16. ledna 1719 podepsána dohoda o porovnání, ve které se pravilo, že vrchnost má právo měnit v lednu každého roku úřad, obec měla naopak právo jmenovat dva měšťany za primátory, z nichž si měla vrchnost jednoho zvolit a druhý se měl stát členem rady. Dále měla obec navrhnout vrchnosti do rady osm měšťanů, z nichž měla vrchnost vybrat šest členů a dva zbývající měli být pak pomocníky v rychtářském úřadu. Městská rada měla mít jurisdikci v soudních a občanských záležitostech všech obyvatel města Jemnice a vrchnostenští úředníci neměli mít práva do těchto záležitostí zasahovat. Odvolání se mělo dít nikoliv k vrchnosti, nýbrž k apelačnímu soudu v Praze.
Jednotný odpor měšťanů vůči vrchnosti však netrval dlouho, neboť v r. 1721 došlo ve městě k utvoření dvou stran, z nichž v čele jedné stál měšťan Seitl a v čele protivné měšťan Pišek. Docházelo pak k hádkám a pranicím na veřejnosti, neboť Seitlova strana nechtěla vydat městské knihy, pečeť a jiné věci náležející obci a zavřela také městskou váhu. Obě strany pak na sebe žalovaly vrchnosti, které tato situace vyhovovala a těžila z ní pro ovládání města. Došlo také k hospodářským opatřením vůči cizí konkurenci, když bylo v r. 1725 zakázáno dovážet do Jemnice žemle ze Znojma, aby nebylí poškozováni místní pekaři.
Nepříznivá situace Židů ve městě trvala po celou dobu panování císaře Karla VI, jenž se snažil snížit počet Židů na Moravě omezením počtu židovských sňatků a zavedením familiantů podle guberniálního patentu ze 24. října 1726. V prosinci r. 1726 byl také vydán tzv. translokační reskript císaře Karla VI, jehož účelem bylo vymístit židovská obydlí z blízkosti kostelů a tras procesí. V Jemnici však separace nevedla jako jinde ke zřízení židovské ulice, nebo>? oddělená židovská část města zde vznikla již před r. 1700. V popisu židovských domů z r. 1731 je uvedeno 18 majitelů. S první konskripcí Židů v r. 1718 byla také spojena revize jejich práv a výhod od r. 1618, kdy se mělo zároveň zjistit, které rodiny a synagogy vznikly po tomto datu Jemničtí Židé měli proto strach o svou synagogu, která měla být postavena v r. 1649, avšak po dohodě s vrchností byl tento problém vyřešen.
Když v r. 1736 zemřel bez mužských potomků hr. Maxmilián Arnošt Jankovský z Vlašimi, získala město a panství Jemnici poručením jeho nejstarší dcera Marie Janu . podruhé provdaná za hr. Ludvíka Richarda Cavrianiho, pro svého budoucího syna. Protože však jejich manželství bylo bezdětné, získal tento majetek po její smrti r. 17.55 syn druhé dcery Marie Leopoldiny a hr. Jindřicha Josefa Dauna Maxmilián, ale až po dlouhotrvajícím sporu. V r. 1740 došlo také ke změně na trůnu a nová panovnice Marie Terezie musela ve dvou slezských válkách čelit snahám nepřátel o rozchvácení habsburského dědictví.
Také město Jemnice zažilo ve svých zdech nepřítele, když v r. 1742 Prusové na Moravě opanovali Znojemský kraj. Město muselo zaplatit velké výpalné a místní Židé museli , dodat Prusům velké množství jižního ovoce. Když v r. 1752 vyhořela ve městě celá židovská ulice i se synagogou, daroval Marek Votic r. 1754 svůj dům ke zřízení židovské školy. Počet židovských familiantů v Jemnici pak byl rozšířen ze 30 na 45 rodin. Každá rodina platila vrchnosti za ochranu 7 zl. Mimo to židovská obec musela dávat vrchnosti 2 libry šafránu nebo za ně 61 zl., dále za pepř a zázvor 9 zl. 30 kr., za kořalku 15 zl. a jiné menší daně. Jemničtí Židé se věnovali především obchodu a v radních protokolech vystupují jako obchodníci se lnem, obilím a jinými produkty, ale také jako dodavatelé obce, šenkýři, pekaři a krejčí. Podle Tereziánského katastru moravského z r. 1768 mělo město Jemnice celkem 2 013,3 měř. orné půdy, 8,1 měř. zahrad, 49 měř. lad, 7,6 měř. pustin, 65 měř. pastvin, z luk bylo 137 fůr sena, dále bylo 1914 měř. lesa a z rybníků bylo 36 kop kaprů a 31,5 kopy štik. Podolí mělo 2928,5 měř. orné půdy, 26,7 měř. lad, 116,4 měř. pustin, 9,6 měř. pastvin, louky dávaly 171 fůr sena, lesy měly 9,2 měř. Jemnický vrchnostenský dvůr měl 764,5 měř. půdy, 116,6 měř. lad, 19,2 měř. zahrad, z luk bylo 134 fůr sena a 36 fůr otavy. V Podolí robotovalo 12 sedláků se 2 koňmi 3 dny v týdnu a 24 čtvrtláníků a 10 chalupníků s 1 pěším 3 dny v týdnu.
Ze zařízení pro chudé a nemocné sloužil v Jemnici špitál u sv. Alžběty, kterému v r. 1759 odkázal měšťan Jakub Josef Zvyb 2 000 zl. a v r. 1766 Josef Králík také 2000 zl. Město uzavřelo 6. července 1769 smlouvu s vrchností, že ta povede vodovod z panského pivovaru pod velkou bránou a bude o něj pečovat na svůj náklad, naproti tomu měla obec pečovat o dobrý stav padacího mostu u této brány. V r. 1770 došlo za primátorství Kristiána Weslinga a rychtářství Václava Porta k číslování domů ve městě a ke sčítání lidu. Pokračovala i diskriminační opatření vůči Židům, když jim bylo 16. září 1772 zakázáno donášet do města kůže zakoupené na vsích, což měl kontrolovat u brány města vrátný. V r. 1778 policejní komisař Matyáš Saska udal, že jemničtí Židé prodávají o svátcích veřejně i o Božím těle. Místní pekaři si pak stěžovali, že Židé pečou a prodávají proti městskému právu chleba a housky, a že pan primátor, místo aby se jich, mistrů pekařských, zastal, nazval je taškáři. Ve sporu města s místními Židy pak bylo u apelačního soudu vymoženo, že Židé museli vyplatit zadrženou částku za ochranu 2 800 zl. a dále ročně platit stanovený poplatek.
V lesním hospodářství města bylo přijato v r. 1773 nařízení, aby lesní dohlížitelé dávali pozor na škody v lesích, vznikající vytrháváním mladých stromků pod pokutou od 1 zl. 30 kr. za mladý smrk či jedli.
V r. 1774 bylo v Jemnici napočítáno 24 měšťanů v čele s primátorem Martinem Eisnerem. K témuž roku se také udává dokončení přestavby jemnického zámku hr. Maxmiliánem Daunem. Marie Terezie pak r. 1774 potvrdila Jemnickým jejich městská práva, která byla slavnostně dopravena do města a přečtena zde shromážděným měšťanům 14. listopadu 1774. Aby se mohly zaplatit výdaje spojené s touto konzumací, musel být pronajat šenk kořalky Aronu Lóblovi za roční poplatek 42 zl. 30 kr., když složil tuto částku na čtyři roky dopředu ve výši 170 zl.
V létě 1775 pod dojmem jarního povstání nevolníků v Čechách zasáhla tato vlna také jižní Moravu, kde významným zdrojem aktivity se stalo jemnické panství, odkud se protirobotní hnutí šířilo i na panství Bítov, Jaroměřice a Lesonice. Na jemnickém panství ve druhé polovině června 1775 všech osm vesnic předložilo vrchnosti žádost o snížení roboty na nejvýše tři dny v týdnu po celý rok. Majitel panství hr. Daun to odmítl a tento vzpurný požadavek ohlásil krajskému úřadu ve Znojmě. Vesnice na panství vedly s vrchností ostatně také již dlouholeté spory jako město Jemnice o platnost některých svých privilegií. Většina vsí si stěžovala na to, že jim vrchnost odebrala nebo vyměnila pozemky za horší, na špatnou bonitu polí a zejména přetěžování robotami, jejichž rozsah byl značný. Na protifeudální aktivitě poddaných měl v této oblasti vynikající podíl jemnický městský písař či syndik Josef Angermayer. Ten poddaným uděloval ústní rady a vypracovával písemné stížnosti a prosby a jednal za ně v Brně u gubernia. Odpor vůči robotě se projevoval jejím odpíráním a při potlačování státní mocí došlo až ke střelbě v Lesonicích, kterou zaplatilo smrtí šest nevolníků. Události tohoto roku pak urychlily vydání robotního patentu 7. září 1775 pro Moravu, který sice robotu nezrušil, ale přinesl větší či menší úlevy.
Reformní úsilí císaře Josefa II. vyvrcholilo v r. 1781, kdy byl vydán patent o zrušení nevolnictví. Náboženského života se dotýkal toleranční patent, který zrovnoprávnil stoupence tri nekatolických vyznání, která byla tolerována. Hospodářské a politické pozice katolické církve pak byly oslabeny patentem o zrušení klášterů z téhož roku, týkajícího se těch ústavů, které se nezabývaly společensky prospěšnou činností. Byla také zrušena náboženská bratrstva a spolky, což se v Jemnici týkalo bratrstva sv. Josefa, jehož majetek byl v r. 1785 prodán v úřední dražbě. Podle císařského nařízení byly také zrušeny zbytečné kostely, což v Jemnici postihlo kostel sv. Víta, kapli sv. Anny a špitální kostel sv. , Alžběty. Kostel sv. Víta měl být stržen, ale zakoupila jej r. 1788 hr. Daunová a přenechala městu a pňčinila se o to, že zde po čase mohly být obnoveny i bohoslužby. Zakoupila též vnitřní vybavení a část také místní Židé. Špitální kaple byla zrušena a uskladněny zde kostelní věci, v r. 1803 byl špitální kostel sv. Alžběty prodán soukromníkovi. Hospodářství města Jemnice bylo počátkem 80. let 18. stol. stálými platbami daní tak zruinováno, že vyšší úřední místa vybídla jemnické měštany, aby k zotavení po kladny přispívali do ní z peněz stržených za prodej palivového a stavebního dřeva , z lesa Javoří do té doby, než bude pokladna zbavena dluhů. Již v r. 1783 byl zde zrušen magistrát a k uspořádání obecních důchodů byla ustanovena krajská komise.
V r. 1787 bylo v Jemnici 58 židovských rodin, jejichž plat za šafrán vrchnosti jim byl změněn na částku 315 zl. V r. 1790 zemřel majitel panství hr. Maxmilián Daun a protože v r. 1795 zemřel také jeho prvorozený neplnoletý syn Jan, dostalo se jemnické panství do držení druhého syna hr. Františka de Paula Dauna, jenž jako plnoletý je převzal až v r. 1802. Císař František v r. 1796 potvrdil 1, října Jemnickým jejich privilegia a rozmnožil je o měsíční trhy na koně a dobytek.
V době napoleonských válek dolehly na město další nesnáze. V r. 1805 a 1809 zde byli ubytováni Francouzi a město muselo platit jejich stravu. Války měly vliv na státní finance, což vyvrcholilo r. 1811 státním bankrotem. Již v r. 1810 bylo odváděno státu kostelní stříbro a zlato. V letech 1813 a 1814 byly v Jemnici konány velké sbírky na vdovy a sirotky po padlých vojácích. Konec válek pak byl v Jemnici oslaven postavením památníku před farou, na kterém byla vytesána slova vděčnosti císaři Františkovi za uzavření míru. Na tento památník vedle měšťanů věnovali peníze také místní Židé, pro které mírové časy znamenaly i obnovení obchodní činnosti. V této době také došlo ke zlepšení školství ve městě, když v r. 1802 nový majitel panství nechal postavit v Jemnici novou školu, na kterou byl ustanoven za učitele Václav Denemarský a v r. 1813 druhý učitel Antonín Kos. Místní Židé postavili v r. 1814 také novou školu a povolali na ni dobrého učitele Nathana Pollaka. V r. 1815 došlo ke změně majitele panství, když Jemnice byla prodána 8. března za 635 000 zl. hr. Janu Filipovi Stadionovi, státnímu a konferenčnímu ministrovi.
Při poslední robotní vzpouře na Moravě v r. 1821 došlo i na jemnickém panství k odpírání robot. Zvláště odbojně si vedli sedláci z Podolí, kteří se odvolávali na to, že tomu, kdo bude dále robotovat, budou roztlučeny povozy, zmrzačen dobytek a vypáleny usedlosti, jak stálo v listech rozšiřovaných tehdy po vsích. Také tři sedláci z Jemnice se vypravili se svou stížností na robotu za císařem do Lublaně. Stěžovali si zejména na vrchnostenské ovce, které jim škodily na pastvinách a úhoru, zatímco dobytek poddaných nesměl na vrchnostenské pozemky a do lesů. Pořádek na panství pak byl obnoven vynuceným slibem poslušnosti, který museli všichni poddaní podepsat.
Stadionové však Jemnici nevlastnili dlouho, protože již v r. 1826 dostalo město a panství novou majitelku, když je koupila od hr. Eduarda Stadiona Marie Terezie ovd. hr. Trauttmansdorfová roz. hr. Nadásdyová, od r. 1823 majitelka sousedního panství Staré Hobzí. Oddělená správa těchto dvou panství trvala do r. 1833, kdy veškerou správu převzal vrchnostenský úřad v Jemnici. Nová majitelka měla již určité zkušenosti s podnikáním a v Jemnici se pokusila obnovit těžbu stříbra, když zde v r. 1830 nařídila pátrat po stříbrné rudě, ale za dva roky tato činnost pro vysoké náklady skončila.
Městu a okolí se nevyhnuly tragické události. V r. 1832 a 1836 řádila v kraji cholera a 3. června 1832 navíc došlo k velkému požáru města, který zle poničil měšťanské domy na náměstí opatřené barokními štíty. Při panujícím větru nabyl požár takových rozměrů, že strávil celé město i s kostelem a věží.
V r. 1841 pak došlo k další změně majitele, když město a panství Jemnici koupil za 815 300 zl. markrabě Alfons Pallavicini, který začlenil jemnický velkostatek v r. 1871 do rodového fideikomisu.
Před koncem feudálního období mělo město Jemnice podle vceňovacího operátu 1 188 (564 mužů a 624 žen) křesťanských obyvatel a 304 (169 mužů a 135 žen) židovských obyvatel, celkem tedy 1492 osob, které tvořily 321 křesťanských a 60 židovských domácností a bydlely ve 172 křesťanských a 32 židovských domech. Ze 321 křesťanských domácností se živilo 54 zemědělstvím, 7 řemesly, 250 oběma předchozími a u 10 není zaměstnání uvedeno. Všech 60 židovských domácností se živilo živnostmi a řemesly. Jako obvyklá strava zdejšího obyvatelstva je uváděna měšťanská, skládající se ze zeleninových, moučných a masitých jídel, vedle vody se pilo pivo, pálenka nebo víno. Zdejší domy byly postaveny většinou z tvrdého materiálu a často na jedno patro, pokryté byly většinou šindelem nebo pálenou střešní krytinou. Jejich stavební stav byl považován za dosti dobrý, neboť za domy postavené dílny a hospodářské budovy byly také z tvrdého materiálu. Ve městě bylo proti ohni pojištěno 138 domů. Chovalo se zde 5 koní, 22 volů, 43 krav, 28 kusů mladého dobytka, 161 obyčejných ovcí a 57 vepřů. Průměrný stav dobytka u domu byl 2 voli, 2 krávy, 1 kus mladého dobytka, 3 ovce a 1 vepř, chov drůbeže byl nepatrný. Ze zahrad se získávala zelenina a ovoce, především jablka a švestky. Pozemkové vlastnictví se skládalo ze svobodné měšťanské půdy. Každé úterý se ve městě konaly týdenní trhy, jejichž návštěva je však v operátu označena jako slabá. Z výrobních podniků se v Jemnici uvádí jen pivovar, kde na 1 pánvi vyrobili 4 dělníci za rok asi 1300 věder piva, které se spotřebovalo ve městě. Suroviny k jeho výrobě, tedy 650 měř. sladu, 3,25 centnýře chmele a 85 sáhů dřeva k topení, se získávaly v okolí. Celý katastr města měl výměru 10 jiter a 1 175 čtver. sáhů.
V Podolí v té době žilo 1 118 obyvatel, z toho 564 mužů a 554 žen ve 169 domech a 269 domácnostech, ze kterých se 238 živilo zemědělstvím, 10 řemesly, 17 oběma uvedenými zároveň a u 4 není zaměstnání uvedeno. Jako obvyklá strava se zde uváděla polévka, moučná a mléčná jídla, brambory, řepa a luštěniny, o svátcích a nedělích také masitá jídla. Jako nápoje sloužily pivo a pálenka. Ve vsi bylo tehdy 37 pololáníků s výměrou 22 až 36 jiter půdy, 31 čtvrtláníků s výměrou 11 až 17 jiter půdy, 5 osminíků s výměrou 0,5 až 6 jiter a 61 domkářů bez vlastnictví půdy. V selských usedlostech byli obvykle hospodáři k pomoci 1 pacholek a 1 děvečka. Ve vsi se chovalo 64 koní, 148 volů, 130 krav, 85 kusů mladého dobytka, 155 obyčejných a 700 zušlechtěných ovcí pro vlnu a 124 vepřů. Průměrný stav dobytka u usedlosti byl 4 voli, 2 krávy, 1 až 2 kusy mladého dobytka, 4 ovce a 1 vepř. Desátky byly odváděny panství a faře v Jemnici. Místem trhu pro Podolí bylo vedle ležící město Jemnice. Domy ve vsi byly nízké s malými okny, stavěné z kamene a nepálených cihel, na střeše pokryté slaměnými došky. Obytné místnosti a stáje byly pod jednou střechou, stodoly byly ze dřeva a stály opodál pokryté též slámou. U Podolí je také uváděn jemnický zámek, stavěný do čtyřúhelníka o dvou podlažích a vedle něj ještě 4 další hospodářské budovy postavené z cihel a pokryté pálenou krytinou nebo šindelem. Ve vsi bylo 58 domů pojištěno proti ohni.
U Podolí je také uveden vrchnostenský pivovar, kde na 1 pánvi 2 dělníci ročně uvařili asi 1 500 věder piva, k čemuž bylo potřeba 828 měř. sladu, 3,75 centnýře chmele a 100 sáhů dřeva k topení. Odbyt piva šel do okolí na panství. Vrchnostenská palírna s jedním parním přístrojem vyrobila se 2 dělníky ročně 400 věder pálenky, k čemuž bylo zapotřebí 400 měř. obilního šrotu, 4 500 měř. brambor a k topení 220 sáhů dřev :: Vrchnostenská potašárna měla 1 kotel a 2 dělníci zde ročně vyrobili 94 centnýřů potaše, k čemuž bylo potřeba 47 sáhů dřeva. Odbyt potaše obstarávaly sklárny. Dvě vrchnostenské cihelny vypálily ročně 100 000 kusů cihel a 150 000 kusů střešní krytiny, k čemuž bylo potřeba k topení 100 sáhů dřeva. Zaměstnání zde nalezli 4 dělníci a odbyt výrobků šel do okolí. Vrchnostenská vápenka vyrobila ročně 500 měř. vápna v 1 peci. kde 2 dělníci spotřebovali k výrobě 51 sáhů dřeva. Vyrobené vápno se prodávalo do okolí. Vedle toho byly v Podolí ještě 3 mlýny o 6 složeních, zaměstnávající 5 dělníku. kteří zde ročně pomleli asi 8 000 měř. žita a 1400 měř. pšenice.
Léta 1848 až 1918
Do r. 1849 byla Jemnice sídlem panství, které tvořily tyto vsi: Báňovice, Louka. Ostojkovice, Menhartice, Pálovice, Podolí, Rácovice a Třebelovice. Od r. 1850 bylo město začleněno pod politickou pravomoc Podkrajského úřadu v Dačicích a v Jemnici byl zřízen Okresní soud. Po zřízení smíšených okresních úřadů s politickou a soudní pravomocí stala se Jemnice v letech 1855 až 1868 sídlem okresního úřadu. Když byla v r. 1868 veřejná správa a soudnictví odděleny, vrátila se Jemnice pod politickou pravomoc Okresního hejtmanství v Dačicích, ale v Jemnici zůstal Okresní soud a byl zde nově zřízen berní úřad. V r. 1896, kdy vzniklo nové Okresní hejtmanství v Moravských Budějovicích, byla jeho působnost rozšířena i na soudní okres Jemnice, takže město se stalo od 1. listopadu 1896 součástí politického okresu Moravské Budějovice, kam příslušelo až do r. 1949. Součástí Jemnice byly také samoty Bažantnice (myslivna), Týnický dvůr, Červený mlýn a Týnický mlýn. V r. 1869 mělo město při sčítání 424 domů a 2 386 obyvatel, v r. 1880 450 domů a 2710 obyvatel, z toho 2338 Čechů a 201 Němců, z obyvatel bylo 2787 katolického náboženství a 121 židovského a 5 evangelického, v r. 1910 bylo v Jemnici 492 domů a 3 082 obyvatel, z toho 2 907 Čechů a 159 Němců a 16 jiných.
Jemnice byla hospodářským střediskem soudního okresu, kde byl soustředěn místní průmysl, řemesla, obchod a správa velkostatku. V období průmyslové revoluce však ve městě nevznikl žádný větší průmyslový podnik, největším podnikem zůstával ve městě velkostatek markrabat Pallaviciniů s podniky potravinářského průmyslu jako byl pivovar a lihovar a také s cihelnou, kde hospodařili jako nájemci Alfréd Goldmann a Ludvík Khon. Ve městě byly jen malé provozovny na výrobu likérů a oplatků firmy F. Kaufried od r. 1873, mlýn a pila J. Kasárníka, od r. 1878 výroba bičišťat, holí a deštníků, od . r. 1895 menší firma na výrobu součástek klavírů a na výrobu papírového zboží. Jedinou , výjimkou byla firma Matěje Pánka na výrobu hospodářských strojů od r. 1905, zaměstnávající jen několik desítek dělníků, která však po úmrtí majitele za 1. světové války brzy zanikla. Svůj agrární charakter si město udrželo až do počátku 1. světové války.
Pozdním pokusem o zavedení průmyslu do města bylo také vybudování lokální dráhy Moravské Budějovice-Jemnice. Tato trať měla být původně součástí spojky mezi Rakouskou severozápadní dráhou a Dráhou císaře Františka Josefa, vedoucí z Moravských Budějovic do Jemnice, Dačic, Nové Bystřice a Třeboně, přičemž v Dačicích měly být pňpojeny tratě z Telče a z Waidhofenu a. d. Th. O tomto spojení bylo již jednáno od r. 1883. Když tento projekt pro nedostatek kapitálu, nedůvěru v čistý zisk, nedostatek subvencí i rozporné lokální zájmy jednotlivých obcí padl, jednalo se od r. 1888 o spojení Jemnice alespoň s Moravskými Budějovicemi. Protože se však proti postavil jemnický silniční výbor, ovládaný německými obcemi z jižní části soudního okresu, přes které by dráha nešla, nebyl ani tento projekt pro nedostatek financí a spory uskutečněn. Nebyl ani realizován o něco pozdější projekt úzkokolejné dráhy z Moravských Budějovic přes Jemnici do Gopfritz (Kypřic) v Dolních Rakousích. Od r. 1893 pak bylo znovu jednáno o postavení místní dráhy Moravské Budějovice-Jemnice, k čemuž byla založena akciová společnost v r. 1895. Stavební práce započaly 1. října 1895 a prováděla je firma E. Gross a spol. z Vídně a za 14 měsíců byla stavba hotova, takže 8. listopadu 1896 mohla Jemnice při slavnostním otevření dráhy přivítat nejen c. k. ministra železnic Guttenberga, ale také nového okresního hejtmana hr. Arnošta Marschalla.
Železniční trať měla přispět k hospodářskému oživení města, ale ani tento impuls nevedl k pronikavějšímu zprůmyslnění a Jemnice zůstávala svým charakterem městem malých řemeslníků a obchodníků. Také místní židovské obyvatelstvo, jehož počet stále klesal, uplatňovalo svůj kapitál jinde a v jiných oborech.
Většina obyvatel města Jemnice se tak živila živnostmi, řemesly a zemědělstvím. Ze živností a řemesel byly zastoupeny v r. 1911 tyto: 1 barvíř, 1 bednář, 2 cihelny, 1 cukrář, 1 fotograf, 2 hodináři, 2 holiči, 13 hostinských, 1 hrnčíř, 1 kavárna, 2 klempíři, 2 kloboučnice, 4 koláři, 1 kominík, 3 kováři, 1 kožešník, 17 krejčích a švadlen, 1 malíř a natěrač, 3 mlynáři, 1 nálevna kořalky, 5 natěračů, 46 obchodníků, 16 obuvníků, 5 pekařů, 3 podkováři, 1 pokrývač, 3 povozníci, 7 prodejců, 1 provazník, 8 řezníků, 3 sedláři, 2 sklenáři, 8 stolařů, 2 tesaři, 1 výrobce bičišťat, 1 výrobce klavírů, 4 výrobci lihovin, 1 výrobce lučebních fotopreparátů, 1 výrobce sodové vody, 3 zámečníci a 2 zedníci.
Události revolučního roku 1848 se v Jemnici projevily tím, že si zdejší čeští měšťané uvědomili svůj národní původ a založili ve městě spolek Lípa slovanská, jenž měl sídlo v hostinci u Konvalinů a pak u Eisnerů. V čele spolku stál nejprve obecní písař Josef Stanislav Menšík a po jeho odchodu do Brna vrchnostenský šafář Jelínek. Spolek vlastnil i malou knihovnu a šířil českou literaturu a noviny mezi svými členy. Měl však krátké trvání a po nástupu absolutismu se rozešel. Od r. 1861 působil pak ve městě čtenářský spolek sv. Víta. Po pádu absolutismu, kdy vznikaly v okolních městech české čtenářské, pěvecké a divadelní spolky, nedošlo v Jemnici ke změně a stále zde hrála prim němčina na veřejnosti. V r. 1862 zde byl naopak založen německý pěvecký spolek Mannergesangverein, který organizoval společenský a kulturní život ve městě. Stanovy tohoto spolku byly sice německo-české a tento spolek měl být utrakvistický, avšak jeho sbormistrem byl zdejší ředitel školy Matěj Živný, jenž češtině nepřál. Členy spolku byli učitelé, úředníci a měšťané, a to jak čeští tak němečtí. Od zániku spolku Lípa slovanská se čeština v Jemnici na veřejnosti nijak neprosazovala, zejména za starostování Ferdinanda Heidlera, jenž české snahy považoval za směšné a marné. Protokoly obecních zasedání byly vedeny německy a jednací řečí na radnici byla též němčina. Do zemského sněmu i říšské rady byl volen v Jemnici vždy německý poslanec a za říšského poslance byl zvolen i jemnický starosta Heidler.
Mezi léty 1870 až 1880 byl v Jemnici jediným zastáncem české národnosti místní farář Jan Koudela s několika občany z Podolí. V r. 1873 došlo na radnici ke změně osoby, když se starostou stal místní poštmistr Antonín Eisner, ale starý Heidler nadále zůstával ve městě mocnou osobou, neboť se stal ředitelem místní spořitelny, založené v r. 1871. Na radnici se však dále úřadovalo německy. Zatímco ještě v 70. letech spolky vzniklé ve městě jako od r. 1874 Hasičský spolek a Učitelská jednota jemnická a od r. 1879 Veteránský spolek měly německý, respektive utrakvistický ráz, došlo v r. 1882 v Jemnici konečně k založení českého národního spolku, jenž měl prosazovat zájmy české většiny města a okolí. Iniciátory založení spolku s názvem Českoslovanská beseda byli mladí učitelé, kterým se nelíbily poměry v německy vedeném Zpěváckém spolku. Na podzim r. 1882 místodržitelství schválilo stanovy Českoslovanské besedy, která měla spolkovou místnost nejprve v panském pivovaře a pak v hostinci u Eisnerů. Prvním jeho předsedou byl zvolen c. k. soudní adjunkt František Marek, původem z Kroměříže a druhou váženou osobou byl farář Koudela, jehož postavení bylo zárukou, že spolek bude sledovat ušlechtilé cíle. Zpěv a hudbu zde měl na starosti učitel Theodor Hosák. Adjunkt Marek však za svou odvahu, že stál v čele českého spolku ve zněmčeném městě, zaplatil tím, že byl po dvou letech služebně přeložen do Rýmařova a pak dán předčasně do penze. Jemničtí občané mu při jeho odjezdu uspořádali na počest velkolepé rozloučení. Po Markovi stál v čele spolku rolník z Podolí Jakub Kačenka a pak Karel Eisner. V r. 1891 byl zvolen předsedou nový farář Václav Coufal, jenž tuto funkci vykonával až do r. 1900.
Hned na počátku své činnosti uspořádala jemnická Beseda v r. 1881 koncert ve prospěch vyhořelého Národního divadla v Praze s velkým úspěchem. Německý konkurenční spolek ve městě se pak postupně dostával na stále nižší úroveň. V r. 1884 se členové Besedy účastnili zájezdu do Prahy ke slavnostnímu představení Prodané nevěsty v Národním divadle, k čemuž byl vypraven ze Znojma zvláštní vlak. Počet členů a spolku se každým rokem zvětšoval a jeho hudební produkce se staly reprezentací města. Spolek sdružoval též české učitele z jemnického okolí a za jejich pomoci bylo možno konat akademie, plesy, přednášky, výlety a jiné zábavy, které byly hojně navštěvovány.
Ještě v r. 1882 byla v Jemnici založena pobočka Vlasteneckého ženského pomocného spolku pro Moravu (něm.), v r. 1886 místní odbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu a židovský pohřební spolek Chevra kadischa. K neúspěšnému pokusu svrhnout nadvládu německého zastupitelstva a starosty Eisnera v Jemnici došlo již v r. 1883, kdy se do čela těchto snah postavil místní hostinský v panském pivovaru Vilém Augusta s několika pomocníky, mezi něž patřil i cestmistr Čurda. Manipulací německé strany při volbách s hlasy volitelů se podařilo německé straně ještě na čas udržet ve městě nadvládu. Čas však pracoval pro českou stranu, zvláště když se v okolních městech Telči a Dačicích dostali do vedení měst také představitelé české strany. Také za poslance byli zvoleni koncem 80. let za města Dačice, Telč, Slavonice a Jemnici JUDr. Josef Sobotka z Telče a za venkov rada zemského soudu Bedřich Kancnýř z Dačic. Proto i v Jemnici se již r. 1888 konaly přípravy k nastolení české správy města. Českou agitaci opět vedl Vilém Augusta, jenž se poučil z předchozí porážky. Přispívaly k tomu i nepořádky ve financích na jemnické radnici, které zde měl ve správě František Bauer, když při vybírání státních daní a přirážek prováděl různé manipulace. Tyto nepořádky spadaly na hlavu starosty Antonína Eisnera, takže i na německé straně se volalo po změně. Toho využila česká strana při , volbách obecního zastupitelstva v lednu 1890, kdy zvítězila a starostou byl přes odpor německé strany zvolen Josef Augusta, měšťan a řezník v Jemnici. Tím se Jemnice přiřadila k městům s českou správou na Moravě. Nastolením nového starosty se změnil i duch na radnici, kde se začalo úřadovat česky. Německá strana ve městě se snažila udržet u moci alespoň v městské spořitelně, která v době zadlužení selských usedlostí byla její velkou oporou. Avšak městské zastupitelstvo zvolilo české zástupce i do spořitelního výboru. Reakcí byl odchod německé strany a založení v r. 1891 konkurenčního ústavu Prvního spořitelního a záložního spolku v Jemnici, jenž se zaměřil na vklady občanů z pohraničních německých vesnic soudního okresu jemnického a židovského obyvatelstva z Jemnice. Aby bylo , čeleno této snaze, byla v r. 1896 založena bratry Augustovými, učitelem Karlem Gartnerem a redaktorem Mášou z Jihlavy ve městě Živnostensko-rolnická záložna.
V důsledku změn na radnici bylo v r. 1890 také změněno velení hasičského sboru v Jemnici na české. Ke změnám došlo také v Českoslovanské besedě, kde se zejména mladší členové bránili klerikálnímu duchu, který v tomto spolku vládl, neboť jeho členy byli všichni katoličtí kněží z Jemnice a okolí a také spolek hmotně a mravně podporovali. Zejména studenti a mladší učitelé nebyli s tímto stavem spokojeni a výsledkem bylo založení v r. 1892 v Jemnici tělocvičné jednoty Sokol, jejímiž členy se stali nespokojení členové Besedy, kterých byla většina. Českoslovanská beseda se pak přetvořila v katolický spolek. V 90. letech vzniklo ve městě několik dalších spolků. V r. 1893 Zemědělský spolek pro německé obce okresu Jemnice, v r. 1895 německý Turnverein, Český hospodářský spolek a německý Střelecký spolek, v r. 1896 Sbor vojenských vysloužilců, v r. 1898 Židovský ženský spolek, v r. 1901 Odbor jubilejní jednoty na Moravě, v r. 1905 Okrašlovací spolek, r. 1906 Spolek divadelních ochotníků, r. 1909 místní skupina Sdružení venkovské mládeže Omladina, v r. 1910 Klub mládeže národně-sociální Havlíček, v r. 1911 Spolek českých sirotčích rad obecních v c. k. soudním okrese jemnickém a Verein der Deutschen Gemeindweisenrate im Gerichtsbezirke Jamnitz, v r. 1912 Včelařský spolek pro Jemnici a okolí, v r. 1912 místní odbor Ústřední matice školské, v r. 1913 Rybářský spolek.
Kromě již jmenovaných úřadů byl ve městě ještě důchodkový kontrolní úřad, poštovní a telegrafní úřad, stanice místní dráhy a četnická stanice, od r. 1917 Hospodářské družstvo pro Jemnici a okolí.
Školství mělo ve městě starou tradici a v 17. a 18. století byla místní škola řízena farou, za Marie Terezie byla zřízena při faře triviální škola. V r. 1832 byla škola umístěna v měšťanském domě č. 31 a vyhořela při požáru města. V letech 1856 až 1889 byl zde učitelem a ředitelem školy Matěj Živný, který, ač původem Čech, ve škole prosazoval němčinu. Triviální škola byla v r. 1869 přeměněna na školu obecnou a podřízena vlivu obecního zastupitelstva, které bylo tehdy v německých rukou. Teprve po převzetí správy města do českých rukou v r. 1890 pronikl jiný duch i do školy. Dne 11. července 1896 vypukl ve městě požár, který strávil celou severní frontu náměstí. Jemničtí hasiči nemohli zasáhnout, neboť toho dne odejeli na hasičskou slavnost do Dačic. Obecní zastupitelstvo pak rozhodlo, aby na místě spáleniště domů č. 86 a 87 byla postavena škola a zažádalo o povolení zřízení chlapecké měšťanské školy, což bylo povoleno 3. června 1898 a škola byla dána do provozu od září téhož roku. Stavbu školy provedl stavitel František Kovář z Budče a prvním ředitelem se zde stal František Sluka z Moravských Budějovic. Zatímco dvojjazyčnost škol v okolních českých městech byla zrušena již dříve, v Jemnici k tomu došlo až v r. 1910. Téhož roku bylo také povoleno zřídit v Jemnici dívčí měšťanskou školu, jejíž první ředitelkou se stala Vojtěška Vaněčková z Moravských Budějovic. V r. 1912 doznala ještě budova školy přístavby.
Školy ve městě byly v r. 1907 posíleny zřízením zdejší české lesnické školy, která měla být na Moravě protiváhou německé lesnické školy v Hranicích. V této záležitosti se též angažoval zemský poslanec Bedřich Kancnýř. Škola byla původně jednoletá a posléze dvouletá s názvem Zemská lesnická škola pro výuku výkonného lesnického zaměstnanectva a nakonec tříletá. Byla pro ni postavena jednopatrová budova a kolem ní park s lesnicko-botanickou zahradou se vzornými školkami, vše nákladem zemského výboru. Škola působila v Jemnici až do r. 1921, kdy byla přeložena do Hranic. Zdejší školství pak bylo ještě doplněno zřízením dvouleté zimní hospodářské školy.
Vypuknutím první světové války v létě r. 1914 nastaly následně městu a jeho obyvatelům mnohá strádání a utrpení. Vyhlášení války ohlásily obyvatelům Jemnice plakáty vylepené 31. července 1914 a již 2. srpna odjížděly z jemnického nádraží do války první mobilizovaní. Postupně se zhoršovalo zásobování obyvatelstva potravinami, byl zaveden přídělový systém a trh s potravinami byl regulován úředními vyhláškami. Občané byli obtěžováni neustále vypisovanými válečnými půjčkami a při stoupající drahotě nebyly potraviny stejně k sehnání. Byly organizovány akce na sběr kovů pro válečné účely a v r. 1917 došlo i na rekvizici všech tri zvonů z jemnického farního kostela.
Došlo i k pohybu obyvatelstva, neboť v důsledku války s Itálií byli v jemnickém okolí ubytovaní italští a slovinští uprchlíci z oblasti bojů a také Židé z Bukoviny, kteří přišli do Jemnice. Slavná jemnická svatovítská slavnost v polovině června r. 1917 se brzy rozešla, neboť nebylo co prodávat. Nedostatek potravin vedl úřady k jejich hledání a rekvizicím na venkově, úřední přídělové dávky se neustále snižovaly. Vyhladovělé děti z velkých měst byly poslány v rámci akce České srdce na venkov, aby se zde lépe najedly. Do Jemnice bylo posláno 20 takových dětí. Z jemnických občanů položilo svůj život ve válce 24 mužů, jimž byl na místním hřbitově po válce vybudován pomník.
Zpráva o konci monarchie a prohlášení republiky došla do Jemnice 29. října 1918. Ještě téhož dne občané oslavili samostatnost státu výzdobou města prapory v národních barvách a manifestací na náměstí, kde promluvili různí řečníci. Druhého dne se městské zastupitelstvo přihlásilo k novému státu, jakož i další korporace a spolky ve městě. Ze všech úředních budov byly odstraněny znaky bývalé monarchie, zejména dvouhlavý orel a za hudby a jásotu byly tyto úřední odznaky hozeny v Podolí z mostu do Želetavky, aby je voda odnesla tam, odkud není návratu.
Léta 1918 až 1938
Vznikem nového státu Československé republiky nedošlo po správní stránce v Jemnici k žádným změnám. Po celé období první republiky náleželo město pod Okresní hejtmanství v Moravských Budějovicích, později Okresní správu politickou a pak . Okresní úřad. Jemnice zůstala sídlem soudního okresu.
Při sčítání v r. 1921 bylo v Jemnici napočítáno 506 domů a 3 087 obyvatel, z toho 2901 Čechů a 44 Němců a 142 jiných, v r. 1930 592 domů a 3253 obyvatel, z toho 3 096 Čechů a 51 Němců a 106 jiných, z nichž bylo 2 891 katolického náboženství, 198 československého, 52 židovského, 15 evangelického, 2 jiného a 95 bez vyznání.
Jemnice i po dobu první republiky zůstala hospodářským střediskem soudního okresu, kde byl soustředěn místní průmysl, řemesla a živnosti a správa velkostatku. Rozsáhlý katastr města měl předpoklady pro zemědělskou výrobu. Velkostatek Pallaviciniů Jemnice-Staré Hobzí zde měl sídlo své správy až do r. 1945. V r. 1900 měl velkostatek výměru 3 327 ha (9 dvorů, 3 lihovary, cihelna, pila, vápenka). Za 1. pozemkové reformy bylo ze 3 517 ha ( 13 dvorů, 4 lesní revíry, 4 lihovary, cihelna) zestátněno 2 026 ha, vlastníku bylo propuštěno 636 ha, zbytkovým statkům přiděleno 430 ha a rozparcelováno 416 ha. V r. 1935 měl majitel Alexander Pallavicini 636 ha, 3 dvory, lihovar a elektrárnu. V Jemnici byly dva dvory, dvůr Jemnice o výměře 237 ha, z nichž bylo ponecháno majiteli 121 ha a zbytek 116 ha byl rozparcelován, ze dvora Týnice o 104 ha bylo propuštěno ze záboru 80 ha a zbytek 24 ha byl rozparcelován. Pro správu zestátněných lesů a pozemků byla v Jemnici od r. 1924 zřízena Správa státních lesů a statků, od r. 1926 jen státních lesů, obhospodařující v r. 1938 celkem 4 793 ha lesů z bývalých okolních velkostatků. Dále zde byl velkostatek singulárního spolku se 462 ha lesa Javoří. Uváděna je zde také Státní pokusná lesnická stanice v r. 1930.
Jako před válkou se většina obyvatelstva města Jemnice živila živnostmi, řemesly a zemědělstvím. V r. 1924 zde bylo 32 zemědělských závodů, 2 cihelny, 2 lihovary, 1 pila, 1 pivovar, 1 barvíř, 2 bednáři, 3 cukráři, 3 fotografové, 2 hodináři, 4 holiči a kadeřníci, 15 hostinců, 1 hrnčíř, 1 klempíř, 1 klenotník, 2 kloboučníci, 2 knihaři, 4 kováři, 1 kominík, 19 krejčích a švadlen, 1 lakýrník a čalouník, 1 lepič plakátů, 3 mlynáři, 2 malíři a natěrači, 58 obchodníků, 19 obuvníků, 6 pekařů, 3 stavitelé, 1 pohřební ústav, 3 pokrývači, 5 povozníků, 2 pradleny a žehlení prádla, 1 provazník, 5 řezníků, 2 sedláři, 2 sklenáři, 1 soustružník, 9 stolařů, 2 svrškaři, 2 tesaři, 5 trafikantů, 1 výroba cementového zboží, 2 výrobci lihovin, 2 výrobci sklenářského tmele, 5 zámečníků a 2 zedničtí mistři. Ve městě se také v r. 1930 uvádějí 2 lékaři a 1 zvěrolékař.
Když počátkem 20. let zkrachovala jediná místní továrna na hospodářské stroje, dostal se podnik do rukou největšímu věřiteli jemnické Živnostenské a rolnické záložně. Protože i ta stála před krachem, byla zásluhou ministra Františka Staňka ze Želetavy převzata agrární stranou.
Ve 20. letech se město postupně modernizovalo, přičemž nejvýznamnějším činem byla elektrifikace. Již v r. 1922 město jednalo s firmou F. Křižík a. s. o postavení elektrárny, později bylo jednáno se ZME v Brně. Protože poměry na jihozápadní Moravě nedovolovaly postavit zatím primární vedení z Oslavan do Moravských Budějovic, Jemnice a Dačic, bylo v r. 1925 rozhodnuto o stavbě prozatímní elektrárny v hospodářských objektech Pallaviciniho zámku v Jemnici. Tato elektrárna byla dána do provozu 12. května 1926 a zásobovala proudem města Jemnice a Dačice. Její provoz však byl poruchový, neboť instalované stroje nestačily podávat slibovaný výkon, který byl potřeba k osvětlení a pro pracovní stroje. Teprve v r. 1928 bylo vybudováno primární vedení a od 30. listopadu byla Jemnice zásobována proudem přímo z Oslavan.
Od r. 1929 se začaly v hospodářství projevovat důsledky světové hospodářské krize. Od dubna 1930 byla v osobní dopravě na místní trati zavedena doprava motorovými vozy. Aby se pomohlo nezaměstnaným ve městě, byla v r. 1933 započata jako nouzová akce úprava cesty k měšťanskému lesu a stavba státní silnice z města do Podolí. Již v r. 1930 se začalo s hledáním nových pramenů vody u Flandorfu, vydatný pramen spodní vody byl však nalezen až u Menhartic, avšak pro velký náklad nebyl vodovod do města postaven. V r. 1933 pak byl opraven a vyčištěn starý vodovod do města od sv. Víta, který měl k zásobování města ještě stačit.
Nezaměstnanost v Jemnici dosáhla vrcholu v r. 1936, kdy podle údajů městské kroniky se hlásilo městskému úřadu o práci 700 nezaměstnaných. Nezaměstnaní dostávali poukázky na potraviny a jako nouzová práce byly upraveny cesty ve městě a sportovní hřiště za sv. Vítem.
S novými poměry ve státě vzrostla také úloha některých organizací ve městě, zejména Sokola. Tato tělocvičná organizace se stala organizátorem většiny kulturního a společenského dění ve městě, když tak přejala úlohu zdejší Českoslovanské besedy. Přispěla k tomu také stavba nové sokolovny, která byla slavnostně otevřena v srpnu 1925. Stavba však nebyla realizována v celém zamýšleném rozsahu a teprve v dalších letech byla dostavována. V nové budově sokolovny bylo umístěno kino, divadlo, sál pro taneční zábavy, schůze a koncerty. Po válce vznikly ve městě i jiné tělocvičné organizace jako DTJ, FDTJ a Orel, avšak významu sokolské jednoty nedosáhly. Vznikla také organizace agrárního dorostu a sportovní klub, dále Volná myšlenka, legionářské spolky, Družina válečných poškozenců a organizace Čs. červeného kříže. Některé z místních spolků pokračovaly ve své činnosti již z doby předválečné.
V poválečné době z odporu proti katolické církvi došlo v republice ke vzniku československé církve, nezávislé na římském papeži. Věřící této nové církve v Jemnici se pokusili získat pro své bohoslužby jeden ze tří jemnických kostelů, a to kostel sv. Víta, ale neuspěli.
Převážně řemeslnicko-zemědělský charakter města se projevoval také ve výsledcích parlamentních voleb v období první republiky. V r. 1929 obdržela ve městě 430 hlasů ČSL, 332 hlasů Čs. sociální demokracie, 212 hlasů živnostenská strana, 200 hlasů KSČ, 198 hlasů Čs. strana národně socialistická, 181 hlasů Republikánská strana čs. venkova, 91 hlasů Čs. národní demokracie, 38 hlasů Spojené strany židovské, 17 hlasů Bund der Landwirte, 10 hlasů Deutsche Nationalpartei, a to z celkového počtu 1723 voličů.
V r. 1935 byly hlasy voličů rozděleny takto: 424 hlasů Čs. sociální demokracie, 371 hlasů ČSL, 272 hlasů živnostenská strana, 233 hlasů Republikánská strana čs. venkova, 193 hlasů Čs. strana národně socialistická, 138 hlasů KSČ, 157 hlasů Národní obec fašistická, 115 hlasů Čs. národní demokracie, 19 hlasů Sudetendeutsche Partei, 13 hlasů Národní sjednocení úředníků a zaměstnanců a 2 hlasy Bund der Landwirte z celkového počtu 1 942 voličů.
Po celou dobu první republiky působily v Jemnici měšťanské školy. V r. 1919 byla pro nedostatečný počet žáků ve městě uzavřena zdejší německá či židovská škola, která se v r. 1873 stala veřejným ústavem. Její bývalí žáci pak začali navštěvovat českou školu.
K uctění památky markraběte Karla Pallaviciniho postavila markraběnka Irma Pallaviciniová v Jemnici velký dům zvaný Carolinum, jenž měl sloužit jako klášter jeptišek sv. Kříže. Brzy po vzniku republiky však byla budova prodána městu a to zde zřídilo zimní hospodářskou školu.
V r. 1921 byla přeložena z Jemnice do Hranic tříletá Zemská lesnická škola a na jejím místě byla zřízena Státní škola pro lesní hajné, přeložená sem z Berouna. Tato škola byla jednoroční a měla vychovávat žáky po stránce praktické i odborné.
Desetileté jubileum republiky bylo v Jemnici oslaveno slavnostním průvodem obyvatelstva, škol a všech místních korporací 28. října. Předtím si ještě město připomnělo 16. a 17. června 1928 při velkolepé svatovítské slavnosti 700 let své existence, 600 let zrovnoprávnění se Znojmem a 30 let od obnovení historické slavnosti, jejíž průběh byl filmován.
Se vzrůstajícím nebezpečím ze strany nacistického Německa vůči republice bylo i v Jemnici voláno po umístění stálé vojenské posádky ve městě. Koncem r. 1936 se tato možnost stala reálnou, a proto bylo urychleně přikročeno k úpravě budov a místností v zámku pro ubytování vojska. Obec měla zajistit vybavení místností nábytkem a zavést sem elektrické osvětlení.
Významnou událostí pro město byl příchod vojenské posádky do Jemnice 1. února 1937. První vojenská komise přišla do Jemnice již v prosinci 1936 a 26. ledna dorazila do města četa ubytovatelů. Za velkého zájmu místního obyvatelstva i lidí ze širokého okolí přijela posádka vlakem na nádraží, odkud za zvuků hudby odpochodoval 4. prapor pěš. pl. č. 24 ze Znojma na náměstí, kde byl slavnostně uvítán představiteli města a korporací. Jménem pluku odpověděl jeho velitel, pozdější hrdina protinacistického odboje, plk. Jiří Jaroš. Jemnická posádka čítala 11 důstojníků, 4 rotmistry a 250 vojáků. Jednotlivé roty byly umístěny po městě v různých ubikacích, např. v bývalé Pánkově továrně v Podolí, v zámku a v několika dalších domech. Stavba kasáren se pro posádku teprve připravovala u budějovické silnice v r. 1938. Po svízelném jednání byly za cvičiště pro vojsko vyhlédnuty pozemky táhnoucí se od Červeného mlýna k Měšťanskému lesu. Střelnice byla zřízena za Červeným rybníkem v místě Na žlebech. Poměr obyvatelstva a vojska byl přátelský a zásluhou dvou členů posádky byl v Jemnici v listopadu 1937 založen oddíl Junáka-skauta. Pro místní živnostníky pak armáda znamenala možnost většího výdělku.
Po obsazení Rakouska nacistickým Německem se v pohraničí na jih od Jemnice v r. 1938 urychleně dokončovalo pohraniční opevnění. V Jemnici byl téhož roku také zřízen Státní policejní úřad. Přes odhodlání národa se bránit však došlo přijmutím potupné mnichovské dohody ke katastrofě, která znamenala zánik demokratického Československa.
Ve městě se po celý rok 1938 konala cvičení CPO a za květnové mobilizace byla povolána část záložníků, kteří obsadili betonové pevnůstky u Vratěnína. Také při zářijové mobilizaci záložníci z Jemnice obsazovali linii Slavonice-Bítov. Ve městě se posilovala posádka, bylo dováženo střelivo a v okolí se kopaly obranné příkopy. Po mnichovském diktátu pak Němci obsadili do 9. října v jemnickém soudním okrese 13 německých, 2 smíšené a 2 ryze české obce (Báňovice a Menhartice), které byly uvolněny až 24. listopadu 1938. Město bylo přeplněno vyhnanými českými utečenci z pohraničí a byl sem také stahován vojenský materiál z okolí.
Léta 1938 až 1945
Při likvidaci zbytku Česko-Slovenska Němci se 15. března 1939 objevili v Jemnici jako první příslušníci gestapa, aby zde zabrali Státní policejní úřad. Teprve 18. března přijela do Jemnice okupační armáda v síle asi 240 mužů, aby převzala vojenský materiál zdejší posádky a odvezla jej do Jihlavy. Po skončení této akce Němci z města odešli.
Ihned byla nařízena protižidovská opatření, jízda vpravo a odevzdání všech zbraní. S vypuknutím války od l. září nastoupila některá hospodářská opatření, která trvala až do jejiho skončení. Hospodářství bylo ruinováno Němci nařízeným poměrem koruny k marce 10 : 1, takže místní obchody byly Němci z pohraničí vykupovány.
Dne 1. září s vypuknutím války bylo také jako rukojmí zatčeno osm jemnických občanů, z toho dva Židé, kteří byli se dvěma Čechy posláni do koncentračních táborů. Zbytek této skupiny se po věznění ve Znojmě vrátil domů s tím, že se zavázali vzdát se veřejného života. V měsíci březnu 1941 po prozrazení místní ilegální organizace Obrana národa byli v Jemnici zatčeni a odvezeni do káznice čtyři členové organizace, z nichž dva se již nevrátili domů.
V r. 1942 pak byl v únoru vydán zákaz Židům vstupu do některých veřejných míst, např. parků, obchodů a úřadů v určenou hodinu. Všichni jemničtí Židé pak byli v květnu 1942 odvlečeni do Terezína a z rozkazu vládního komisaře Schlegelhofera byla jejich synagoga zbořena a cihly prodány na stavební materiál. V létě 1943 pak byl zrušen jemnický židovský hřbitov z nařízení Schlegelhofera a náhrobními kameny byla vydlážděna ulice k Malé brance.
Pro účast na odboji byl v Jemnici zatčen v srpnu 1944 zástupce pojišťovny František Valenta, který zahynul v Mauthausenu. Jako vojáci se zúčastnili zahraničního odboje z Jemnice Leo Gutfermel, jenž padl u Tobruku a mjr. Vondráček, jenž se po válce vrátil jako plukovník.
Ve městě se postupně zaváděla germanizační opatření a připravoval se převod jeho správy do německých rukou. Od září 1939 byla v budově bývalé Masarykovy ligy proti tuberkulóze zřízena německá škola se 14 žáky, z nichž pouze 2 uměli německy. Obchody židovských obchodníků byly uzavírány nebo předávány Němcům. V čele místních Němců stál Josef Schlegelhofer a za Němce se ze zištných důvodů přihlásili i někteří Češi s rodinami, ačkoliv ani německy neuměli. K 1. dubnu 1941 byli penzionováni ze státní služby všichni bývalí legionáři a 8 mužů si tak v Jemnici muselo hledat práci. Místní Němci dosáhli toho, že 15. července 1941 bylo rozpuštěno v Jemnici obecní zastupitelstvo a úřad ve městě převzal jako vládní komisař Josef Schlegelhofer. S ním nastal nástup Němců do úřadu města, který dosud úřadoval česky. Ještě předtím, 1. května, byla zastavena činnost Sokola a jeho majetek byl zabaven. Budova sokolovny byla pronajata kuratoriu pro výchovu mládeže. Bio Sokol v budově bylo přejmenováno na Viktoria. K 1. září 1941 byla také ve městě uzavřena hájenská škola a její učitelé přiděleni správě polesí.
Komisař Schlegelhofer také vyvíjel z nařízení okresního hejtmana dr. Korbacha tlak na národnostně vlažné Čechy, aby se přihlásili k Němcům. Dokonce chtěl, aby se za Němce přihlásili všichni, kdo měli německá příjmení. Kdo se postavil na odpor, byl vyšetřován gestapem a různě perzekvován. Od počátku března 1942 musela být provedena úprava všech vývěsních štítů ve městě tak, aby byl uveden nejprve německý nápis a pak český.
Zatímco počátkem okupace se někteří čeští dělníci dobrovolně hlásili na práci do říše ve vidině dobrých výdělků, stával se postupně tento pobyt v Německu nuceným, zvláště po spojeneckém bombardování německých měst. Brzy také došly do města zprávy o úmrtí českých dělníků v Německu pro nedostatečnou péči či při náletech. Zesílil také tlak pracovního úřadu na nucené nasazování na práci do Německa, kam byli překládáni čeští zaměstnanci pošty a železnice.
V hospodářském životě se projevoval stále větší tlak Němců. Vedle zavedení lístkového systému na potraviny a zboží denní potřeby byla nařízena kontingentace drůbeže a přepadovými kontrolami byl zjišťován stav obilí a jatečného dobytka u zemědělců. S poklesem kupní síly peněz také klesala pracovní morálka odůvodňovaná odporem k práci pro Němce. Od března 1943 docházelo také k uzavírání podniků nedůležitých pro válku, kdy majitelé nepotřebných živností byli pracovně nasazeni.
Zásobování obyvatelstva potravinami bylo vylepšováno rozšířením chovu králíků a drůbeže, nedostatek lihovin se řešil tajným pálením a nedostatek cigaret pěstováním tabáku na zahradách. V zimních měsících byly konány sbírky teplého prádla pro wehrmacht na frontě a jak poznamenal kronikář, bylo přáním všech, aby Němci zmrzli, ale nikdo se neodvážil něco nedat.
Kulturní život ve městě za okupace organizovala osvětová služba, která se však netěšila přízni obyvatelstva, neboť jejím úkolem byla propagace nacismu. V Jemnici se její činnost omezila jen na organizování divadelních představení a nařízené protibolševické projevy. Výchovu mládeže si však vynucovalo místní kuratorium, které pořádalo své akce v sokolovně. Mezi jejich vedoucími byla řada těch, kteří to dělali dobrovolně a výhrůžkami si u rodičů vynucovali účast jejich dětí.
Počátkem r. 1945 se objevily ve městě zprávy o činnosti partyzánů v okolí, kdy došlo k přepadům trafik, četnických stanic a obecních úřadů. V lednu přijížděly do Jemnice první transporty německých uprchlíků z východu. Jednalo se většinou o starší lidi a ženy s dětmi, kteří však stále věřili ve vítězství Hitlerových nových zbraní. Od počátku roku se také v Jemnici organizoval národní výbor, v jehož čele stál Jan Doležal, ředitel tehdejší hlavní školy. Němci ve městě údajně o jeho existenci věděli, ale nechávali jej bez povšimnutí. V polovině dubna 1945 se v zámku ubytoval štáb německé armády v čele s plk. Kozmannem. Majitel zámku Pallavicini, který sem uprchl ze svých statků z Maďarska, naložil svoji rodinu na formanský vůz a dále prchal na západ. Obyvatelstvo očekávalo obranná opatření, avšak práce na zákopech byly zastaveny, takže bylo zřejmé, že se Jemnice bránit nebude.
Když došly do Jemnice zprávy o povstání v Praze 5. května, byl vydán Němci zákaz vycházení po 9. hodině večer, ale zástupci přípravného národního výboru dosáhli jednáním s komisařem města a velitelem posádky, že zákaz byl odvolán a bylo povoleno vyvěsit československé vlajky. Zároveň bylo obyvatelstvu ohlášeno složení národního výboru. Protože následující dny procházely městem kolony prchajících Němců, bylo nařízeno, aby byly vlajky staženy. Od Třebelovic a Slavíkovic procházely Jemnicí prchající jednotky německé armády, které se zbavovaly výstroje a výzbroje. Skupina záložních důstojníků vytvořila na radnici čtyři čety, které měly zajišťovat svoz nalezených zbraní. Dne 9. května 1945 bylo město Jemnice osvobozeno, když první oddíly Rudé armády vstoupily do města bez boje v 8 hodin ráno, aby pokračovaly dále směrem na západ. Teprve další oddíly zůstaly ve městě ubytovány. Následujícího dne 10. května byl proveden zájezd Jemnických do pohraničních německých obcí k zabavení zbraní. Místní Němci byli zatčeni a čekal je soud za jejich chování za okupace. Došlo ještě k obětem na životech, když manipulací s municí byli zabiti 3 chlapci.
Od roku 1945
I po osvobození náležela Jemnice až do r. 1949 pod správní okres Moravské Budějovice. V r. 1949 došlo v rámci reorganizace lidové státní správy a přípravy ke zřízení krajů ke změně obvodů a okresů. Jemnice tak připadla od 1. února 1949 s obcemi západní části svého soudního okresu k okresu Dačice a k Jihlavskému kraji. Pro město to znamenalo ztrátu okresního soudu a berního úřadu. K další reorganizaci státní správy došlo od 1. července 1960, kdy Jemnice připadla s obcemi z východní části býv. soudního okresu pod okres Třebíč, obce ze západní části připadly pod okres Jindřichův Hradec a z jihovýchodní části pod okres Znojmo.
V r. 1950 při sčítání mělo město 743 domů a 3225 obyvatel, v r. 1960 792 domů a 3 515 obyvatel.
V poválečných parlamentních volbách v r. 1946 zde získala 744 hlasů ČSL, 595 hlasů KSČ, 543 hlasů Čs. strana národně socialistická a 357 hlasů Čs. sociální demokracie.
Po únorových událostech r. 1948 došlo ke změně politických poměrů v Československu, kdy se v rámci Národní fronty zmocnila vlády ve státě KSČ. Tím byla nastolena na dobu téměř jedenačtyřiceti let éra socialismu.
V následujících letech došlo ke změně hospodářsko-sociálního složení obyvatelstva ve městě, když zde byly zřízeny některé průmyslové podniky. Od poloviny r. 1948 se začalo v bývalé Pánkově továrně s výrobou koberců, avšak tato výroba byla zastavena a objekt byl r. 1951 předán n. p. Slavona Slavonice, který zde zřídil jeden ze svých závodů na výrobu konfekce. Od r. 1949 bylo dále jednáno o získání dalšího průmyslového podniku do Jemnice a k tomuto účelu byla nabídnuta rozestavěná budova středních škol. Navrhovaná výroba klavírů se zde neuskutečnila, ani výroba elektropřístrojů n. p. Regula. Teprve v r. 1954 zde zahájily výrobu Čs. automobilové závody, n. p., Brno, později ČSAO. V r. 1968 převzal zdejší výrobní objekty n. p. Motorpal Jihlava, který zde zřídil svůj závod. V r. 1958 zahájily svou činnost v Jemnici také Balírny státního obchodu. Již v r. 1946 bylo ve městě založeno Lidové výrobní družstvo, později nazvané Stavba, zaměřené na provádění stavebních prací. Během 50. let byly ve městě postupně rušeny soukromé obchody a živnosti. Z místních živnostníků pak byly v r. 1960 vytvořeny Komunální služby města Jemnice. Na přelomu 60. a 70. let zaměstnávaly ČSAO na 350 až 400 lidí, závod Otavan 08 (dříve Slavona) 240 lidí, výrobní družstvo Stavba na 230 lidí a Balírny obchodu na 50 až 70 lidí. Počet zaměstnanců v těchto závodech později ještě stoupl. Z větších podniků působí ve městě závody Motorpal, a. s., Otavan, a. s., Jemča, a. s. a nově podnik se zahr. účastí EGSTON, s. r. o. V činnosti pokračuje výr, družstvo Stavba, obnovena byla řada řemesel a živností.
Ve městě byl až do zrušení v r. 1976 Lesní závod Jemnice Čs. státních lesů, jenž obhospodařoval okolní polesí. Již v r. 1948 bylo předáno 401,47 ha polesí Javoří Lesní správě lesního společenstva a v r. 1957 byl ke státním lesům připojen i zbytek 50 ha.
Významnou roli v Jemnici vždy hrála zemědělská výroba. V období kolektivizace se od r. 1952 dlouho nedařilo i přes zvýšené úsilí státních orgánů a KSČ založit ve městě JZD. Došlo k tomu až v březnu 1958, kdy bylo získáno pro vstup 98 zemědělských závodů a přihlášky podepsalo 128 zemědělců. V r. 1960 JZD Jemnice obhospodařovalo 1068 ha a mělo 228 členů. V r. 1974 se s JZD Jemnice sloučilo JZD Lhotice, Louka a Slavíkovice a toto zvětšené JZD obhospodařovalo již 2 324 ha půdy a mělo 250 pracovníků. V r. 1978 se k němu ještě připojilo JZD Lomy. Po r. 1990 se JZD transformovalo v ZEOBS Jemnice s. r. o.
Od r. 1951 byl ve městě vedle armádní posádky také útvar Pohraniční stráže v souvislosti se zvýšenou ostrahou hranic. Vojenská posádka ve městě byla zrušena v r. 1993. V 50. a 60. letech bylo ve městě také započato se stavbou bytových jednotek a se stavbou rodinných domků, která pokračovala i v následujících letech. Z veřejných staveb byl postaven vodovod a úpravna vody, v několika etapách byla dostavována místní sokolovna. Zvětšeny byly také výrobní objekty místních průmyslových závodů, družstva Stavba a objektů JZD.
Ve školství se začalo již v r. 1947 se stavbou nových budov újezdních škol v rámci dvouletého budovatelského plánu, avšak v r. 1949 byly rozestavěné objekty předány k umístění průmyslových podniků. Základní škola se pak dlouho tísnila v nevyhovujících prostorách na náměstí, kde byla tato situace řešena přístavbou. V r. 1951 byl také v Jemnici zřízen dětský domov. Hájenská škola v Jemnici byla v r. 1951 přeměněna ve vyšší lesnickou školu, později zde bylo zřízeno lesnické odborné učiliště, to však bylo v r. 1970 zrušeno. V jeho prostorách byla zřízena poliklinika a od r. 1975 psychiatrické oddělení OÚNZ Třebíč. Ve městě je nyní základní škola a víceleté městské gymnázium a dále dětský domov pro děti předškolního a školního věku.
V r. 1956 si město připomenulo oběti 2. světové války odhalením pamětní desky se jmény 18 obětí. Vedle toho však v důsledku nacistické perzekuce přišlo o život 63 jemnických Židů. Město má významné památky a částečně zachované středověké opevnění s hradbami, valy a branami. Dvoupatrový čtyřkřídlý zámek byl barokně přestavěn ve 2. polovině 18. stol. Stojí na místě gotického hradu a dvorce s hospodářskými budovami. Po odchodu vojenské posádky z města byl zámek r. 1993 převeden do majetku města a zahájena jeho rekonstrukce. Děkanský a farní kostel sv. Stanislava na náměstí je ze 16. stol. a byl barokně přestavěn. V Podolí se nalézá gotický kostel sv. Jakuba ze 14. stol. s románskou válcovou věží, pozůstatkem původní rotundy ze 12. stol. Na okraji města je pozdně gotický býv. klášterní kostel sv. Víta z 15. stol., přestavěný v 18. stol. Na jižním okraji města se nachází židovský hřbitov se starými náhrobky. Dále jsou ve městě 3 kapličky z 15. stol., socha sv. Anny z poloviny 18. stol. a 2 sochy sv. Jana Nepomuckého. Měšťanské domy na náměstí s jádry se 16. až 18. stol. byly většinou ve 2. polovině 19. stol. přestavěny do dnešní podoby. Při silnici k Louce bylo postaveno majitelem jemnického velkostatku v letech 1902 až 1904 v novorenesančním slohu mauzoleum rodiny Pallaviciniů podle návrhu vídeňských architektů.
Na jihozápadním okraji města v Podolí se zachovaly pozůstatky jemnických stříbrných dolů (viz Přehled geologie, mineralogie a těžby nerostných surovin). Nalézají se zde pěkné krystaly křemene, dále kalcit, dolomit a opál. Rudní materiály jsou vzácné. Převládá žlutohnědý sfalerit nad vzácnějším galenitem a Ag-tetraedritem. Z přírodních zvláštností je v Jemnici torzo kmene lípy srdčité na prostranství za kostelem sv. Víta o stáří asi 700 let a obvodu kmene 700 cm. Na katastru je také výskyt bledule jarní v údolí Kobery.
Městský znak: znakové privilegium nebylo Jemnici nikdy uděleno. Jenom Ferdinand I. dne 25. srpna 1548 potvrdil městu jeho výsady a práva a povolil mu pečetit červeným voskem místo do té doby užívaného vosku zeleného. Nejstarší zachovaná jemnická pečeť je z r. 1417. V pečetním poli je kvádrová hradba se sedmidílným cimbuřím o třech stínkách a protáhlé okno. Mezi věžemi je gotický, ostře hrotitý štítek s nekorunovanou orlicí. Opis zní: .. IGILLVM + CIVIVM + DE + IEMNI (poškoz.). Typář pečeti vznikl již v pol. 13. stol. a znamení na něm je třeba považovat za pečetní znamení, nikoliv městský znak. Město si dalo zobrazit na svou pečeť kus opevnění a mezi věže moravskou orlici, znak svého pána. Kromě této pečeti měla Jemnice ještě menší a mladší pečeť z r. 1463. V jejím pečetním poli je gotický, ostře hrotitý štít a v něm nekorunovaná orlice. Opis uvádí: + SECRETVM . CIVIVM . GIEMNITZ. Z těchto dvou uvedených typů jsou pak odvozeny další jemnické pečeti. Jemnice tedy zobrazovala na svých pečetích jednak část hradeb a dvě věže, mezi nimiž byla orlice, původně na štítě, později volně umístěná, jednak pouze orlice na štítě. První znamení je na pečetích větších a druhé na menších. Podle zprávy městské rady v Jemníci, zaslané Dismasoví z Hoferů v 1. polovině 18. stol., měl jemnický znak dvě podoby. Na prvním znaku je v modrém štítě se zlatým ozdobným okrajem zelený trávník, na něm je bílá kvádrová zeď s cimbuřím a střílnami, s otevřenou bránou a padací mříží. Zeď je pokryta červenou střechou. Po stranách zdi jsou dvě zakulacené věže s cimbuřím, v prvním patře má každá věž jedno okno, ve druhém dvě. Mezi věžemi je černá, nekorunovaná orlice. Na druhém štítě, rovněž modrém a zdobeném hnědým ornamentem, je černá korunovaná orlice s červeným jazykem. Z původního pečetního znamení, složeného z části hradeb a zeměpanské moravské orlice, se časem vyvinul městský znak. Pozemkové knihy od r. 1535 v SOkA Třebíč, matriky od r. 1658 v MZA Brno, urbář od r. 1627 tamtéž. Rodáci: Josef Hugo Charlemont (1850-1939) malíř, Roman Havelka (1877-1950) malíř. V Jemnici působili: František Červínek (pseud. Alois Zábranský) (1858-1921), spisovatel, Franz Grillparzer ( 1791-1872), archivář, spisovatel a dramatik, Jan Nepomuk Škroup (1811-1865), hudebník a skladatel, Vojtěška Vaněčková (1876-1951), učitelka a spisovatelka, Jan Vrba (1889-1961), učitel a spisovatel. Město je uvedeno na Fabriciově mapě Moravy z r. 1575 a Komenského mapě Moravy z r. 1627.
Barchan
Do doby krále Jana se traduje vznik jemnické lidové slavnosti zvané Barchan. Podle pověsti měl v r. 1312 král Jan táhnout do boje proti Uhrům. V Jemnici zanechal manželku královnu Elišku, která čekala dítě. Král jí posílal zprávy o tažení prostřednictvím poslů. Na paměť této události se koná dodnes v červnu každoročně slavnost, spojená s během čtyř běžců od hranic města a spjatá s udílením darů (látka, šátek, punčochy, věnec).
Pověst o královně Elišce
kterak na Moravu za královským manželem jela,
když s panem Matúšem Čákem z Trenčína vojnu vedl,
a jak chtěla být jeho pokornou paní
Když král Jan Lucemburský na královském stolci seděl v Čechách, mnoho svého pražského sídla neužil. Pořád vedl nějaké války s nepřáteli země. V té době jeden uherský palatin, Matúš Čák Trenčianský, nabyl takové moci, že začal svoje panství rozšiřovat na celé Horní Uhry, jak se tehdy slovenské zemi říkalo, a do Pudunají. Na moravském pomezí obsadil několik hradů. Když se to král Jan dověděl, zvedl své vojsko a táhl na Moravu.
Vojna se tam táhla na dlouhé lokty, a tak se král zas na čas vrátil do Prahy. kde se královna právě čekala. Hořel už nedočkavostí, zda mu dá dědice. Ale koncem máje se narodila zase dcera a dali jí jméno Jitka. To bylo pro mladého krále veliké zklamání. hned druhého dne opustil Prahu a spěchal za svým vojskem do Brna, kde tábořilo.
Vedle moravských pánů se v hojném počtu té vojny zúčastnili i čeští páni v čele s panem Jindřichem z Lipé, který byl královým oblíbencem a jeho slovo mělo u krále velikou váhu. Zbrojného lidu tu bylo na tisíce a všichni táhli na Uherský Brod a Uherské Hradiště, potom až k hradu Holíči.
Královna Eliška tajně proplakala mnoho nocí, když jí král tak nečekaně opustil a ani se s ní nerozloučil, protože mu nedala syna. Když přijel do prahy zbraslavský opat, trpce si mu stěžovala:
"Kdyby se byl král alespoň na dcerku podíval, ale on ji nechtěl ani vidět, že prý už je v královské rodině i tak dost ženských. O jednu více nebo méně, na tom nesejde." "Nic si z toho nedělej, královská milosti ! Král je mladý a horkokrevný. Nediv se mu, že chce mít mužského potomka ze svého slavného rodu. Ale co nebylo teď, může být podruhé a jistě bude. Jen nevěš hlavu a nedělej králi těžkosti ! To by nebylo k dobrému. S tou vojnou na Moravě má dost starostí."
Královna setřela slzy šátkem a dala opatovi za pravdu, ale jen tak snadno se přece udobřit nechtěla.
"Vždycky všechna vina padá na ženu," řekla trpce. "A já jsem se celé dny i noci modlila, aby to byl syn a králi Janovi jsem se opravdu zavděčila."
"Nereptej dcero !" napomenul ji opat. "Buď ráda, že jsi vše přežila ve zdraví, a nyní dbej abys přivedla na svět syna."
"Já nereptám otče ! Ale je mi líto, že se král ode mne odvrací a přátelí se s panem z Lipé, jako by jiných pánů v zemi nebylo. A kdyby mne za ženu nedostal, neměl by ani prán na korunu, natož české a moravské země. Nevím, zda tehdy páni rozhodli dobře, když ho volili za krále."
Starý opat znal paní Elišku od mala a kde mohl, tam jí poradil, jak nejlépe uměl. "Co se stalo, stalo se. Nyní je už těžko soudit. Ale vím, že tys paní nad jiné rozumná a pro svou zemi přineseš statečně i další oběti."
Dlouho potom spolu o samotě rozmlouvali a nakonec se dohodli, že až se paní Eliška zotaví, pojede na Moravu, aby králi ukázala svou dobrou vůli. "Vydám se, ale na půl cesty, aby si pan Jan nemyslel, že bez něho býti nemohu," řekla hrdě a při tom zůstalo.
A když pár neděl přešlo, vojna na Moravě neskončila a královna poručila svým paním a dvoru, aby se všichni přichystali na cestu, že do týdne pojedou na Moravu. Obě dcerky dala do opatrování chůvě a jedné dvorní dámě, kterou nechala s nimi v Praze.
Z královského hlavního města vyjel dlouhý průvod s mnoha povozy a koňmi a dal se směrem na Moravu. Královna se po celou tu dobu vezla na voze, aby si neuškodila na zdraví, a předem si s panem z Lichtenburka smluvila, že zůstane u něho na Jemnici a tam že počká na krále.
Jednoho dne se jemnické brány otevřely královskému průvodu a hrad pak ve svých zdech hostil samotnou královnu. Paní Eliška vedla veliký dvůr, pro své dámy a rytíře strojila časté kratochvíle, sama však nejraději klečela v hradní kapli a modlila se k Bohu, aby její královský rod zachovati ráčil a byl českému království vždy nakloněn.
Brzy k sobě zavolala svého písaře a podle rady zbraslavského opata dala napsat panu Janovi list, protože na všechnu svou lítost chtěla zapomenout a s panem manželem vycházet jen v dobrém.
"Můj pane ze všech nejmilejší ! Pane Jene ! Na Jemnici jsem jen proto přijela, abych Vám byla na blízku a tolik se nemusela té vojny strachovat, jako v Praze. Rytíře a dvorní dámy jsem s sebou všechny vzala, aby mi tu sloužili a mne obveselovali. K Vám, můj nejmilejší, toliko jedno přání mám, abyste mi po svém poslu vzkázal, jak se vaší milosti daří a jste-li zdráv."
Potom list podepsala, dala stužkou převázat a zapečetit. Nato vybrala ze své družiny dobrého a zkušeného posla a na rychlém koni ho poslala za králem. "Milosti, král tě sotva pozná, jak jsi zde omládla !" Dvorní dámy jí lichotily, že se na Moravě za několik dní uzdravila a ve tváři hoří jako růžička.
Všechny královně pochlebovaly, když se ráno kolem ní točily, když jí česaly a oblékaly. Paní Eliška ale věděla, že se v ní vždy horkost rozlije, sotva si na krále vzpomene. Všechnu svou přemyslovskou hrdost musela v sobě zapřít, jen aby nezavdala příčiny k hněvu, ale její prudká krev v ní přitom bouřila.
"Už přijel posel od krále ?" ptala se každého rána a netrpělivě čekala odpověď.
"Ne, milosti ! Ještě nepřijel. Ale jestli chceš, pošlu mu jiného posla. Možná, že někde zchvátil koně," omlouval se komoří.
"Ne, nikoho neposílej ! Posel je spolehlivý a jistě králi zprávu doručí."
Všichni královnu těšili, protože věděli, jak netrpělivě očekává posla. A sami byli také zvědavi, jak se králi v boji vede, zda jeho vojsko vítězí. Aby královnu přivedli na jiné myšlenky, uspořádali rytířský turnaj a páni na koních mezi sebou zápasili. Potom přivedli muzikanty a zpěváky a všelijaké tance zde prováděli, na Jemnici bylo veselo.
Až jednoho dne hlásní z věže ohlásili, že na Jemnice přijíždí posel. Když to paní Eliška slyšela, vyšla z paláce a na nádvoří ho očekávala. Nebyl však od krále, přijel z Prahy a přinesl vzkaz, že děti jsou zdrávy, aby o ně paní královna neměla strach. Královna Eliška dala za ten vzkaz poslu zlatý prsten, co měla na prstě. Potom zašla do kaple a dlouho se modlila. Byla to paní zbožná, jak se tehdy na královnu slušelo, a přece uprostřed svého dvora tolik osamocená.
Zatím král Jan Lucemburský se svými vojáky se snažil uherského pána potřít, ale valně se mu nevedlo. Uhři se statečně bránili. Pan Matúš Čák sebral ve své zemi velikou sílu lidu a znenadání na Čechy udeřil. Mnoho vojáků se dalo na ústup. Když to viděl pan Jindřich z Lipé, snažil se prchající zadržet a obrátit zpět. Nový útok železných pánů konečně roztrhl uherské šiky a zahnal je na útěk. Na bojišti ale zůstalo mnoho mrtvých na obou stranách.
Když přijel posel od královny Elišky a král se z listu dozvěděl, že paní dojela na Jemnici, aby mu byla nablízku, jeho srdce se přeci jen obměkčilo.
"Pane z Lipé, královna nás čeká na Jemnici ! Až se do Čech budeme navracet, zajedeme pro ni na jemnický hrad.
Pán z Lipé to rozhodnutí králi schvaloval. V tu dobu bylo i tak dost starostí v království českém, proto pána ani nenapadlo, aby podporoval hněv mezi královskými manžely, i když věděl, že královna Eliška mu není nakloněna a s jinými pány se proti němu smlouvá.
"Napiš paní královně za mne odpověď a pošli s listem na Jemnici čtyři posly, ať vidí, že už se na ni nehněvám !" řekl král a pak mluvil o vojně, na královnu víc nevzpomenul.
Jak král nařídil, tak se stalo a pan z Lipé ještě toho dne vypravil ke královně čtyři královské posly s listem a pozdravením.
A tak se Eliška přece jen dočkala. Když hlásní z věže oznámili, že přijíždí na Jemnici královo poselství, trubači začali troubit a všichni spěchali je uvítat. Paní Eliška na ně čekala ze přítomnosti celého dvora ve veliké síní jemnického hradu. Čtyři poslové se znaky a barvami krále Jana se královně hluboce poklonili a předali jí králův list. Paní Eliška jim děkovala, a když je chtěla obdarovat, obrátila se na pana komořího.
"Dej každému z nich vyplatit pět zlatých !"
"Nezlob se milosti ! Ale v truhlici už není ani groš. Král Jan si vzal všechny peníze, co v ní byly, do té vojny. My jsme tu hosty pana Lichtenburka, tvého velkého příznivce, a proto nám peněz není potřeba."
Když to pošeptal královně do ucha, paní Eliška se zastyděla, že je tak chudou královnou, která ani posla nemůže odměnit. U sebe žádného šperku neměla, ale věděla si rady. Zavolala k sobě jednu dvorní dámu a poručila jí, co má z komory přinést. Potom poslům před celým dvorem řekla:
"Chtěla jsem vás bohatě odměnit, ale zapomněla jsem, že královská pokladnice je chudá, i když země je nad jiné bohatá. Přesto však nechci abyste ode mne odešli s prázdnou. Dám vám to, čeho má vaše královna ještě dostatek."
Všichni kolem mlčeli a čekali. Když dvorní dáma žádané přinesla, sestoupila královna až k poslům, aby je podělila svými dary.
"Tobě jako prvnímu dávám kabátec z barchanu, aby ses všem paním zalíbil a byl vždy v jejich přízni. Tobě jako druhému dávám pár pletených punčoch, aby tvoje nohy byly rychlé a vždy jen dobré zprávy přinesly. Tobě jako třetímu dávám vyšívaný šátek, abys měl co své nejmilejší podarovat, a tobě jako čtvrtému nemám co jiného dáti, než tenhle věnec z kvítí uvitý, který mi je nade vše milý. Protože kvítky v něm vyrostly z téhle země, která je mým i vaším domovem."
Když královna domluvila, nebylo kolem jedno oko suché a v síni bylo jako v kostele. Každého rytíře pálily v kapse peníze jako žhavé uhlíky a paní z jejího průvodu nemohly na královnu ani pohlédnout. Nikdo nevěděl, že královna je z nich ta nejchudší.
Poslové přijali dary a každý políbil lem královského roucha. Byla jim paní a královnou ze všech nejmilejší, protože na svůj původ nikdy nezapomněla.
Když potom odešla královna do své komnaty, aby si list od pana Jana přečetla, ostatní zasedli s posly k bohaté hostině a těšili se, co jim paní poví nového.
Eliška pečeť netrpělivě rozlomila a otevřela list. A hned v prvních slovech poznala, že místo krále jí píše pán z Lipé o tom, že se král pro ni na Jemnice zastaví a že pozdravuje. Ten list jí znovu do srdce přilil pelyňku a nakapal tam jedu. Když schovávala psaní do truhlice, už neplakala. Zvedla hrdě hlavu a vyšla mezi dvořany, aby jim pověděla, že všechno je na dobré cestě a pan král se brzo vrátí z vojny.
Program historické slavnosti BARCHAN 2000 (neaktuální - pouze na ukázku)
Již týden před Barchanem bude od 9. - 11. června 2000 otevřena v kostelíčku Sv. Víta výstava s názvem "Barchan dříve a nyní". Obsahem budou dobové fotografie z archívu města, archívu pana Hrbka, p. Marečka a p. Tobolky, vystaveny budou dobové plakáty, zachovalé městské indicie i další historické materiály dokumentující konání Barchanu. Vernisáž se uskuteční v pátek 9. června 2000 v 19:00 hod., bude spojena s besedou o historii dřevěných oltářů v samotném kostelíku. Výstava bude přístupná i po dobu konání Barchanu a Svatovítské pouti 17. a 18. června 2000.
Kulturní program v zámku letos zajišťoval Český svaz ochránců přírody, 21. organizace z Brna /pátek od 15:00 hod./. Bude to středověké ležení p. Jošta Černohorského z Boskovic - středověké stany, šenky a sezení tvořící přírodní mázhauz hlídaný dvěmi děly, s výkladem o polních zbraních a střelbou, budou zde ukázky výroby středověkých pokrmů s možností ochutnávky, předvedení historických zbraní a zbroje, Turecká kafírna, stáj s oslíky, po prostoru se bude pohybovat šašek s oslíkem a žid s károu. Ke zhlédnutí budou taká výkony plivačů ohně a ohňová show. Celý areál zámku bude v historickém duchu, budou zde plát ohně a prakticky bude zázemím pro rodiny s dětmi. Za nejdůležitější lze považovat středověký řemeslný trh /14 řemesel/ a prakticky v zámku budou končit téměř všechny Barchanové pochody.
Historický průvod bude bohatší, bude mít nejméně 140 krojovaných postav, a díky pochopení stávajícího složení zastupitelstva města, půjde 53 postav v nových krojích a dalších 40 postav v krojích restaurovaných. /Po roce 1990 v pěti létech se podařilo obnovit pouze několik krojů/.
K rozšíření pořadů dojde pak i v neděli. Po tradiční mši u sv. Víta dopoledne se v odpoledních hodinách kromě pořadů v zámku bude konat v areálu sokolovny koncert rakouských dechových hudeb z Raabsu, z Drozdovic a z Langau. Předpokládaný začátek je ve 13:00 hod. Na nedělní programy plati sobotní vstupné.
Pátek 16. 6. 2000
15:00 Otevření městského historického tržiště v areálu zámku s bohatým programem /historická krčma - mázhauzy - ukázky historických řemesel - rytířské souboje - historické soutěže pro děti/, jež bude nepřetržitě fungovat až do 15:00 hodin v neděli 18. 6. 2000
18:00 Slavnostní průvod kostýmovaných postav a vyvěšení praporu Barchan s projevem starosty města
18:30 Otevírání mázhauzů
20:00 Taneční zábava - hraje skupina MAJORMAJOR
21:00 Taneční veselice až do bílého rána - hraje SECRET
Sobota 17. 6. 2000
08:00 Slavnostní budíček s trubači a bubenicemi a otevření městských bran
09:00 Slavnostní otevření historického tržiště výstřelem z děla
09:15 Začátek dopoledního programového bloku historických představení
12:00 Konec dopoledního programu na zámku
12:30 Průvod k sejmutí praporu Barchan a městského praporu
13:00 Slavnostní vjezd královny Elišky a jejího doprovodu
13:30 Historický běh královských poslů
14:00-15:00 Historický obraz o pobytu královny Elišky Přemyslovny v královském věnném městě Jemnici
15:30-17:15 Zábavné odpoledne v němž vystoupí HELEKALI FAMILY spolu se dvěma baviči, jimiž jsou PAVEL ZEDNÍČEK a LUDĚK SOBOTA
16:00 Pokračování odpoledního programového bloku
20:00 Taneční zábava - hraje skupina BAGR
20:30 Taneční veselice na zámku v rámci vstupu do městských bran - hraje skupina AGROTON
21:00 Večerní historický průvod ulicemi města s pochodněmi
22:00 Ohňová show se střelbou z děl a ohňostrojem
Po celý den Vám budou k dispozici městské mázhauzy a historická krčma v prostorách zámku.
Tradiční trh a pouťové atrakce spolu s veškerým historickým a kulturním programem jsou v
rámci mýtného do městských bran, na zámek a na sokolovnu /odpoledne/ za 50 Kč, děti do 15 let
zdarma.
Něděle 18. 6. 2000
10:00 Poutní mše
10:00 Otevření taveren a tržiště
13:30 PARÁDE MARŠ dechových hudeb od městské radnice do areálu sokolovny
14:00 Koncert dechových kapel z rakouských měst Raabs, Drosendorf, Langau
15:00 Ukončení provozu tržiště
